Nic není lepší, všechno se jen zhoršilo. Vlastně ani nezhoršilo, akorát moje nálada se zhoršila. Od včerejška nemám vůbec chuť vstávat z postele a všechno mi přijde jako nekonečné utrpení. Nic mě nebaví, nic mě nenaplňuje. Přemýšlím nad tím, že vlastně nejsem vůbec tím, kým chci být. Ale vím, že se dokážu změnit a chci být tím, čím jsem vždy být chtěla, akorát nemůžu přijít na to, co to je. Když sama sobě položím otázku - jaká bych chtěla být?, nedokážu si odpovědět. Chtěla bych být krásná, hubená, chytrá a oblíbená. Bohužel jsem spíš stydlivá a poslední dobou se dost uzavírám do sebe. Hubená nejsem. Krásná nejsem. Určitě nejsem holka, na kterou se někdo podívá a řekne si - panebože, ta je ale krásná. A chytrá taky nejsem nijak zvlášť. Nebudu ze sebe dělat úplně blbou , i když mám dny, kdy si tak vážně připadám. Jak to teda udělat, abych byla tím, kým chci? Nebo je to tak, že někdy zkrátka nemůžeme být tím, kým chceme? Vždycky jsem byla zastánkyně moci mysli a pořád jí jsem. Akorát si nedokážu představit, jak transformovat sebe v tu osobu, kterou chci být. Ani nevím, proč jsem tak smutná. Prostě jsem. Jsem a nevím, jak to zastavit. Možná to bude tím, že nemám nikoho, kdo by mě viděl výjimečnou. Já sama o sobě si výjimečná nepřipadám. Připadám si zmatená, ztracená, zbytečná a neviditelná. Každým dnem víc a víc. Protože vždycky, když se s někým bavím, časem ho omrzím. Nikdo ve mě výjimečnost nevidí a já už se ji taky zdráhám hledat, co když prostě výjimečná nejsem? A jelikož nesnáším splynutí s davem a být jako všichni ostatní, tohle je pro mě velká rána. Každý je přece něčím výjimečný. Já asi ne. Nevím, kam směřuji, nevím, co dělám. Nemám žádný účel, cíl, ambice. Chtěla bych toho stihnout tolik, že nevím, kde a jak začít. Zmatenost. Nechci vycházet z domu, protiví se mi to. Nechci vidět pohledy celé školy, které ve mně vidí jenom obyčejnou holku. Co když ale vidí správně? Jsem snad jen obyčejná holka? Vždycky jsem byla přesvědčená, že nejsem. Děsím se obyčejnosti.
Bavila jsem se s kamarádkou a tak jsem přemýšlela, jestli se u mě nezačíná rozvíjet něco na způsob maniodepresivní poruchy. Opravdu pár dnů zpátky jsem byla tak sebevědomá, že jsem vychvalovala nahlas svůj obličej i tělo. Moje přednosti tak dalece zastínili moje negativní vlastnosti, jako bych snad žádné ani neměla. A najednou se cítím obyčejná, nezajímavá, nehezká, neinteligentní a tlustá. Cítím se tlustá. Chci být jen doma, sama. Nechci, aby mě někdo viděl. Chci jen ležet, přemýšlet, spát. Nebo prostě nedělat nic. Jen existovat. Zvláštní je, že k těmto stavům nemám snad žádný reálný důvod. Možná mám, ale to jsou vždycky takové malinkaté věci, že se to snad nedá brát ani v potaz. Možná bych měla navštívit psycholožku, protože změny mých nálad jsou vážně markantně rozdílné a já nevím, jestli s tím chci žít. Nevím, jak mi pomůže, ale pokud mi řekne, že jsem psychicky v pořádku, budu mít z toho lepší pocit. A pokud ne, budu aspoň vědět, že za svoje stavy nenesu plnou odpovědnost, že je to prostě ta nemoc ve mně. Nenazvala bych se nemocnou . I když v těchto stádiích se cítím špatně. Ne nemocně, jen špatně. Dám vědět, až přijde ta ''lepší fáze'' a budu zase ta holka, která má ego až na půdu. Nebo až se alespoň trochu hodím do klidu, někdy ta období nemusí navazovat bezprostředně na sebe. Teď se ale prostřídali tak rychle, že jsem v šoku a nevím, proč to dělám. Nevím, kdo jsem, co jsem a co se děje. Nechci nikam chodit. Jsem jenom obyčejná holka.
Žádné komentáře:
Okomentovat