There's just something about bad guys

Tak jsem zase sama. Žádný vztah není v dohlednu a já nemůžu říct, jestli mi to vadí, nebo ne. Asi vadí, ale nechci být ta, co pořád fňuká, jak nemá kluka, i když to dělám pořád. Tak jsem nad tím ale přemýšlela a myslím si, že jsou jenom tři typy kluků:

1. good guys
2. bad guys 
3. bad guys who pretend to be good guys 

V češtině to z ní divně, tak si dáme dvojjazyčný článek, ne? Napadla mě i možnost "good guys who pretend to be bad guys", ale takhle se snad nikdo nechová, nebo ano? Pokud ano, tak jsem ještě nikoho takového nepotkala. Hodní kluci jsou prostě hodňoučcí a netají se tím. Nebudu si hrát na chudinku a říkat, jak jsem vždycky měla smůlu na nějakýho děsnýho hajzla, a proto jsem teď bez kluka a už nikdy nikomu nedokážu věřit. Ne, narazila jsem i na hodný kluky, ale nepřijde vám, že na těch zlých prostě něco je? Samozřejmě, že chci hodného kluka, ale časem je to nuda. Nejhorší varianta, na kterou ale můžete narazit, je nejspíš ta třetí. V puse med, v srdci jed. Typický příklad kluka, co se chová, jak kdyby mu na vás hrozně záleželo, přitom to tak ani náhodou není a při první příležitosti si najde holku, které udělá to samé, vy už jste pro něho moc ohraná. Od typicky zlých kluků aspoň víte, co máte čekat. Nechápu, proč pro ně mám takovou slabost. I když někdy se mi z toho, co dělají, dělá vážně špatně a přijde mi, že už přešli únosnou hranici. 

Tak nevím, jaká možnost je nejlepší. Zlého kluka nezměním, s hodným se budu nudit. I když jsou i hodní kluci, se kterými se prostě nenudíte a to je právě ten ideální kluk, princ, na kterého všechny holky čekají. Většinou už ovšem bývá zadaný, protože takového materiálu je na světě opravdu po málu, nebo už bohužel nějakého kluka má. Najít toho správného je prostě jedno velké hledání a děsí mě, že některým se to třeba nikdy nepovede. Já ovšem pořád tak nějak doufám, že si on najde mě, protože já už jsem z toho svého hledání unavená. A pokaždé, když zjistím, že vznikl v mém okolí nějaký nový pár tak smutním, protože v něm nejsem. A protože si už připadám osamělá a nedokážu myslet na nic jiného, než na to, jak jsou všichni zamilovaní a já k tomu nemám ani daleko. 

Už si chci vytvářet ty hezké společné vzpomínky. Chci i ty hádky a usmiřování. Chci všechno, co k tomu patří a budu nejšťastnější, když to dokonalé nebude. 

The only thing I learned that night was that maybe I should have stayed home

Druhý týden školy, učení začíná nabírat dost velké obrátky, a já si to přiznávám hrozně nerada. Na jednu stranu jsem ráda, že mám v životě nějaký řád, pravidla, ale na druhou stranu jsem prostě líná a občas se mi do ničeho nechce. Ale zatím se to učení dá nějak zvládat, i hodiny se dají přežít. Pořád čekám, kdy to bude horší.

Příští pátek začínají taneční a já pořád nic nemám. Dostala jsem se do fáze, kdy věcí tak neprožívám a myslím, že na výběr šatů mám ještě času dost. Ale znervózňuje mě, jak o nich pořád všichni mluví. Není den, kdy bych se o nich s někým nebavila. A každá zmínka o nich mi připomíná, kolik je potřeba toho ještě zařídit. I když tohle rozhodně není teď moje největší starost. Jsem rozhodnutá na sobě pracovat, chci se fakt umět domluvit španělsky a časem si udělat certifikát z angličtiny. U nás se teď budou dělat FCE, ale moje učitelka říká, že bych měla jít rovnou na CAE. Sama teda nevím, jak jít rovnou na CAE, když stěží zvládám ty FCE hodiny teď. No, uvidíme.

Moje největší starost je asi můj vztah s někým novým, do kterého nevím, jestli mám chuť se pouštět. Je fakt, že jsem zoufale potřebovala do svého života někoho nového, ale ne někoho přelétavého, kdo bydli dvě a půl hodiny ode mně. Takovým lidem se snad ani nedá věřit a já v něm tu důvěru proto nemám. A tak si říkám - má cenu navazovat vztah s někým, komu prostě nevěřím? Nevěřím, že pro něho znamenám to, co mi on říká, i když bych možná i chtěla, ale prostě vím, že je to tak. Nevěřím, že se lidé mění, v hloubi duši budou vždycky stejní. Mám v hlavě zmatek a on to neví. Ani já sama teď nevím, jak chci tuhle situaci řešit, nemá to řešení. Vlastně má, hned několik, ale nevím, které je to správné. Buď se s ním rozejdu a budu sama. Budu sama a smutná jako dřív, ale nebudu mít nervy z toho, že mi někdo lže do očí a podvádí mě. Nebo s ním zůstanu a ty nervy budu mít. Třetí naivní možnost, že s ním budu, on mi bude věrný a budeme mít skvělej vztah na dálku asi rovnou vynechám.

Je fakt, že taky nejsem žádný svatoušek, ale když někomu řeknu, že s ním chci být, tak ho aspoň nepodvádím, ne? Ale já si vždycky vyberu největšího, nevím, jak to říct slušněji, děvkaře v okolí. Fakt mám na tohle štěstí. Teď mě napadlo - třeba mi to ulehčí on a rozejde se se mnou sám. Ale já nechci být ta, se kterou se někdo rozejde, tohohle mám už dost.

Proč všichni musejí být děvkaři, zadaní nebo platoničtí?

I see my people's dreams die

První týden školy skoro za námi a já už si pomalu začínám zvykat na život s určitým řádem, vstáváním a učením. Toho učení teda zatím moc není, ale už cítím, že to přichází a snažím se na to nějak psychicky připravit. A novinky?

Dneska jsme se bavili s učitelkou o tom, co bychom chtěli dělat. Ptala se, jestli má někdo zájem o studium mezinárodních vztahu a jelikož jsem byla jediná, co se přihlásila, dala mi adresu na pražský studentský summit, na který se jezdí jednou měsíčně a zlepšila bych si tam rétorické schopnosti, komunikaci v jiných jazycích a spoustu dalšího. Já bych o to měla celkem velký zájem, ale přece jenom je to v Praze a byla bych tam sama...Musím si to nechat projít hlavou, ale chtěla bych tam. Byl by to pro mě velký krok, protože kdyby se mi tyhle simulované konference zalíbily, kdo ví, možná jsem našla svoje budoucí povolání. Pokud se tak daleko dostanu, že ano. Ale jsem rozhodnutá, že chci dělat něco, kde využiji jazyky, protože teď budu chodit ještě na doučování ze španělštiny, což je s angličtinou, francouzštinou a češtinou můj čtvrtý jazyk a kdybych se těmihle jazyky nějak slušně domluvila, myslím, že by to v životopise nebo na pracovním pohovoru neznělo vůbec špatně.

Jinak přichází taneční a hrozně se to řeší. Já osobně nejsem zrovna typ, který by to nějak prožíval, ale docela se těším. Tedy mám dny, kdy tam za nic na světě nechci a taky dny, kdy se na ty hodiny vážně těším. Nejvíc se nemůžu asi dočkat vybírání šatů a těch dvou hlavních večerů, kdy budeme všechny hezky namalované, učesané a oblečené. A možná už i vím, s kým budu tancovat, uvidíme, jestli to vyjde.

Taky mi přijde, ze O. má pořád větší depky. Ale nejvíc mě mrzí a štve zároveň, že s tím nechce nic dělat. Já když jsem na tom byla špatně, taky jsem šla k psycholožce. Nebylo to lehký, ale udělala jsem to. Neřekla bych sice, že by mi to nějak pomohlo, ale ta psycholožka nebyla nic moc, nebyla mi sympatická, byla moc chladná a probrečet hodinu jsem mohla i doma a v podstatě mi řekla věci, který jsem už věděla. Jde ale o to, že jsem měla zájem s tím něco dělat a on se tomu pořád brání, jako by mu to ani nevadilo. Jenže co já s tím mám dělat? Nebudu to řešit, nevím, jak mu pomoct. 

P.S.: Zkusím časem přispívat něčím záživnějším, než vyčepávájícími detaily svého života, ale stejně to tu moc lidí nečte:-). Ale pokud přece jenom někdo ano (doufám, že aspoň J.:D), tak přeji hezký víkend:-)

 

miluju ho:-)

If it's meant to be, it will be

Tak nějak jsem nevěděla o čem psát. Poslední dva dny prázdnin jsem jenom ležela a nic nedělala. Myslela jsem si, že mi návrat do školy pomůže, že budu mít nějaký režim a řád, ale zatím žádné změny nepociťuji. Možná nechuť k návratu učení se nazpaměť pro mě v budoucnu naprosto nevyužitelných věcí. Ale jsem s tím smířená. Jen trochu otrávená. Problém ale je, že pokud jde o nějaké nálady nebo pocity, cítím se poslední dobou taková prázdná, vytížená. Opravdu je mi momentálně téměř všechno naprosto jedno, nic neřeším a o nic se nestarám. Konečně jsem se nejspíš dostala přes to, že to skončilo a taky přes to, že s D. to ani nezačne. Jsem smířená. Jenže problém je, co teď? Nějak nemám o čem přemýšlet, když jsem si tyhle věci ujasnila v hlavě a nikoho dalšího právě teď v srdci nemám. A to podle mě nedopadne dobře. Jak se znám, tak se objeví někdo, kdo bude jenom milý, a já se na něj hrozne upnu a budu se zase trápit. Snad k tomu nedojde. Musím se na něco zaměřit, něčemu se věnovat, vyplnit si volný čas. Teď ale nevím, co by to tak mohlo být, proto cítím jenom to hloupé prázdno. Nechci uvažovat nad minulostí, v mé přítomnosti se nic neděje a o budoucnosti uvažovat nemůžu, protože nevím, co s ní. Jsem jako v kruhu a bojím se, že narazím.

Vždycky, když jsem se cítila špatně, mi pomohlo věnovat se sobě. Tedy cvičit, běhat, jíst zdravě a tak. Zhubla jsem, cítila jsem se sebevědoměji, hřál mě pocit, že jím zdravě a něco se sebou dělám a bylo mi dobře. A tomu všemu jsem i lépe vypadala, protože jsem něco zhubla, že. Jenže já nevím, jestli tohle má cenu. Přišlo mi, že si mě za tohle vždycky všichni dobírali, že si třeba nechci dát pizzu nebo colu. Celou devítku jsem tohle poslouchala a když jsem to vzdala a přibrala jsem všechno zpátky (teď už teda i s úroky), tak mi došlo, že to bylo k ničemu. Musím si rozmyslet, jak z toho ven. Protože mi dělalo dobře, když kila ubývaly a já cítila, jak se mi postava zpevňuje a zároveň jsem viděla ty pohledy ostatních, jakoby...Já ani nevím, možná si to moc beru, ale mně to vážně vadilo. Takže buď se psychicky obrním, nebo se budu muset naučit být se sebou spokojená. A sama teď nedokážu určit, co je složitější.

Ale já jsem pořád optimistka a doufám, že se věci vyvinou k lepšímu. Že třeba někoho potkám, někoho, s kým mi bude hezky a všechno se to samo nějak vyřeší nebo už mě řešení ani nebude zajímat. Nebo že si najdu něco, do čeho budu moct vložit všechen svůj volný čas a ubránit se tak právě takovým myšlenkám. Protože čekat na to, až někoho potkáte, může být docela zdlouhavá záležitost, já ještě k tomu opravdu nejsem typ, co by dělal první kroky. Nikdy. Bohužel. A opravdu věřím, že to časem bude o dost lepší.

feel the fear and do it anyway

Nemůžu spát a tak přemýšlím. Přemýšlím nad životem mým ve srovnání s životy ostatních. Přemýšlím o budoucnosti, o vztazích. Někdo se zamiluje už v takhle útlém věku a věří, že jejich láska bude věčná. Nikdy jsem tohle nechápala a všichni mě odmítali s tím, že to ani chápat nemůžu, protože jsem takhle silnou lásku k nikomu ještě necítila. Ano, asi je to pravda. Ale co když o to nestojím? Samozřejmě, chtěla bych milujícího kluka, který by mi vyjasnil každý den a každá chvíle po jeho boku by byla tou nejlepší možnou volbou strávení mého volného času. Ale vždycky jsem si přála, aby takových kluků bylo víc. První láska nemůže být tou poslední, šťastnou. Ke štěstí se dobýváme a dočkáme se ho po tom, co jsme už byli poučeni ze svých chyb, zklamáni z rozhodnutí ostatních a naše srdce byla zhojena po tom, co byla tolikrát zlomena. Chci, aby tahle doba, mládí, střední škola, kterou jednou budu nazývat minulostí, byla plná zkušeností a věcí, které si později už nebudu moct dovolit zkusit nebo dělat. Nechci se za deset let probudit s myšlenkou, že jsem střední školu strávila pouze učením a snažením se o to, abych vypadala a chovala se jako starší, než ve skutečnosti jsem. K čemu? K čemu se budu chovat jako pětadvacetiletá, když ještě nemám ani řidičák? Co až opravdu pětadvacetiletá budu? Budu se snažit dohnat to, čeho jsem se na střední škole bála nebo k čemu jsem neměla dost odvahy?

A i přes všechno to, co bych chtěla a co vím, stejně dělám pořád ty stejné hloupé chyby. Chybí mi lidé, kteří by mi chybět neměli, snažím se přivést lidi zpátky do mého života, i když vím, že už by měli dávno odejít. I přes všechnu svou hrdost nedokážu skrývat to, co opravdu cítím a jednám impulzivně a až moc spontánně. Většinou to není moc chytrá volba. Také si dokážu dost hloupě vybrat, ke komu zrovna budu chovat hlubší city, než by se mělo, i když tohle se ovlivnit nedá. Stojím si za tím, že by se měl každý chovat na to, kolik mu je, pokud situace nevyžaduje opak. Podle mě ti, kteří se dnes tak nezbytně snaží předčasně dospět, i když v reálu to vůbec tak nezbytné není, budou v nedaleké době litovat. Nebo se jednoho rána probudí a popustí si uzdu tak, že si to nikdo z jeho přátel nedokázal ani představit. Ve mně bude podle mého názoru vždycky kousek dítěte, vždycky budu uvažovat dětinsky a vykazovat určité vlastnosti malého dítěte, které asi mému věku časem už úměrné nebudou. Nechci zabít to dítě v sobě a tvářit se, že náplní mého života jsou věci jako vývoj občanských válek v Africe, místní politika a referát do biologie.

Ale ne jenom zájem o politické dění a hraní na zodpovědného studenta způsobuje, že se někteří sami přesvědčují o tom, jak dospělí jsou. Tyhle dlouhodobé vztahy, o kterých jsem mluvila výše, tomu také napomáhají. Není to tak u všech, ale někteří si myslí, že jím víc jak roční vztah dává zkušenosti, kterých si obyčejní smrtelníci jako my nejsme ani vědomi. Nechápou, že je naše rozhodnutí být svobodní, i když to nám nebrání se zamilovat nebo někomu projevit náklonnost. Musím se přiznat, že i v dobách, kdy jsem byla zadaná, jsem byla duchem vždycky svobodná. Pořád jsem měla potřeby se bavit s přáteli, koketně se usmívat při komplimentech a v duchu hodnotit osoby opačného pohlaví, zvlášť, když byli opravdu hezcí. Možná je to tím, že jsem nepotkala ještě TU lásku. Tu osobu, kvůli které všichni ostatní přestanou existovat. A nebo je to možná také tím, že prostě nejsem ten typ, který se nechá zaslepit jednou osobou a nevidět nic jiného. Jestli je to dobře nebo špatně, to asi ukáže jenom čas.

The paradise is almost over

Zbývají poslední dny prázdnin a já si uvědomila, že jsem se ani nedostala ke shrnutí naprosto báječných prázdnin 2013. Díky milované J., která je oficiálně jediná, co to tu možná čte, jsem si ale na tento blog vzpomněla a přišlo mi hezké si takhle nostalgicky zavzpomínat, i když máme před sebou ještě necelé dva týdny:)

7. - 14. 7. 2013 - SDK: 

Jeden z nejlepších týdnů v roce. Je prostě fantastické potkávat lidi, kteří nežijí ničím jiným než tancem a krásně vás do toho světa vtáhnou. Ten týden máte pocit, že snad není nic důležitějšího než tanec, a že tancem máte možnost promluvit ke všem, nezáleží na tom, jaké národnosti jsou. Také jsem měla možnost si dost procvičit angličtinu i francouzštinu, mám pár nových přátel a spoustu skvělých vzpomínek a fotek. Prostě parádních sedm dní. Když zavřu oči a vzpomínám, vybavím si večerní party stan a v něm tanečníky z celého světa, kteří třeba dělají zaráz jednu vlnu, barevné osvětlení, skvělou hudbu, která nikdy nepřestane hrát. 

22. - 29. 7. 2013 - Formule 1:

Každoroční výlet s taťkou do Maďarska na VC. Po cestě jsme se stavili v Bratislavě, v tradiční turecké kavárně, po trzích a v Budapešti jsme prošli obchody, restaurace i uličky. Obě dvě města jsou krásná, musím se přiznat, že Bratislavu jsem navštívila poprvé a moc se mi líbila. Moc lidí to o mně neví, ale už nějakou tu dobu jsem fanynka Formulí 1 a taky už několikátým rokem jezdím s tátou na závody. Tento ročník byl skvělý, vyhrál Hamilton, moc mu fandím, tak jsem byla pyšná, a i když jsme cestou uvízli v zácpě, tak mi to vůbec nevadilo:-) HAMILTON #1

No, mezitím proběhlo i pár slušných párty, venků s kamarády, prostě jsem se měla moc fajn. Mám štěstí, že jsem obklopena takovými skvělými lidmi, kteří mi rozumí, umějí mě rozesmát a jsou tu vždycky pro mě. Proto si myslím, že mi trvalo poměrně krátkou dobu se vyrovnat s rozchodem, který mě po návratu z Maďarska čekal. Sice to bylo nečekané, ale jak říkám, kvůli lidem kolem sebe jsem to vzala mnohem lépe, než kdybych se tím hlodala osamotě. Teď jsem už i ráda, že to vlastně dopadlo tak, jak dopadlo.

5. - 14. 8. 2013 - Agentura 7: 

Na tento tábor jsem jela v podstatě sama, s výjimkou K., se kterou jsem byla ve stejném oddíle minulý rok. Ale jelikož pochází z Hradce Králové a celý rok jsme nebyly v kontaktu, tak by se dalo říct, že jsem tam jela na vlastní pěst. Dost jsem se bála, jsem stydlivka a ze seznamování jsem nervózní. Na táboře ale byla tak skvělá atmosféra, všichni tak milí, že jsem neměla problém se seznámit. Byl to taneční tábor, takže jsem byla opět obklopena tancem a byla jsem vážně šťastná, i když jsem měla pár dní po rozchodu. Byla tam totiž moje láska z minulého roku, to mi dělalo každý den hezčí, když už pominu všechny ty skvělý lidi, lektory, tanec a hudbu. Měla jsem se prostě krásně, byli jsme super oddíl, už čekám jenom na září, až všechny uvidím na workshopu. Hrozně se těším, je to asi tak jediný, co mě teď drží, i když je škola za dveřmi a už nám to pomalu končí. 

 Na táboře se nátaček i klip, promo k agentuře, tak pokud se tam někde uvidím, tak ho sem dám, pokud si vzpomenu. Mělo by být na světě asi za tři týdny, i když minulý rok měli dost zpoždění, tak snad se to nebude opakovat.

A ještě mě čeká spoustu hezkých věcí. Spring Breakers s J., Rousfest, Třebíč. Sice pak půjdeme do školy, ale když budu mít špatný den, tak si přečtu tenhle článek, budu vzpomínat na prázdniny, prohlídnu si fotky a bude mi hned líp. Proto nejsem ta, co by prázdniny obětovala za brígádu. Je sice fajn mít peníze, ale kdybych si měla vybrat mezi penězi a zážitky, dám radši přednost zážitkům a krásným vzpomínkám. I když je fakt, že všechno něco stojí a už se vidím příští rok v cukrárně, jak točím zmrzlinu.

Here we go again

I když ve všech oblastech svého života jsem poměrně šťastná a jsem za to vděčná, z jedné části takovou radost nemám - postava. S prázdninami a bezstarostným životem jsem opět nabrala pár kil a jsem zhruba tam, kde jsem byla minulý rok. Což je škoda, zvlášť po tom všem, co jsem pro hezkou postavu minulý rok udělala. Pamatuji si na ty oslavy bez sladkého, hodiny cvičení, běhání, jógy, vaření dietních jídel a chystání svačin do školy. Alespoň už teď vím, do čeho jdu. Tentokrát se s tím ale nehodlám mazlit, chci svých 45kg!!! A opravdu toho hodlám docílit. Nemám žádný dietní plán, budu jíst zkrátka malé, co nejmenší porce a budu si hlídat kalorie a složení potravin. 

No, dobře, když to nebude úplně můj sen, tak bych chtěla vážit alespoň 48kg, mít vypracovanější postavu a tuhle váhu si sakra držet. A myslím, že to dám. Akorát mám vždycky takové záblesky, kdy mě hubnutí baví a kdy ne. Teď o prázdninách mě to samozřejmě nebaví, tolik dobrého jídla všude kolem mě, komu by se chtělo něco si odepírat. Ale já už teď vážně nemám jinou možnost. Jsem v tom znova. A doufám, že tentokrát si váhu udržím. Už jednou jsem dosáhla na 49kg, byla jsem tak blízko, zvorala jsem to. Ale teď už aspoň vím, že to dokážu. A na to dobré jídlo budu vždycky s láskou vzpomínat, i když mě dovedlo tam, kde jsem být nechtěla. 

Tak držte palce, začátky nejsou nikdy lehké.

what's old, what's new

Navrátila jsem se k článku, který jsem psala před necelými třemi měsíci a chystám se zhodnotit situaci. Co vyšlo a co ne.

1. Nechat si narůst dlouhé vlasy - pracuje se na tom
2. Dát si do nosu kroužek - náhodou si pro něj jedu pozítří
3. Nakoupit si nové oblečení - ano
4. Celkově se začít líp oblékat - mmm, to nevím, oblékám se vesměs stejně
5. Zhubnout pod 45kg - NENENENE
6. Koupit si zrcadlovku - ne
7. Víc fotit - ano
8. Založit si pořádný blog, kam budu přispívat hlavně fotkami, ale i články - ne
9. Zlepšit si známky - ano
10. Šetřit si peníze - ano
11. Víc číst a psát - ano
12. Naučit se malovat si obočí - ano
13. Dát si kamínek do zubu - pracuje se na tom
14. Používat pleťové masky, abych nemusela používat make-up - ano
15. Být přirozenější  - ano

Nedopadlo to zas tak hrozně. Vlasy už poměrně dlouhé mám, ale ani ne z poloviny tak, jak je dlouhé plánuji mít. To s tím kroužkem do nosu je opravdu náhoda, jedu si ho pozítří vybrat tak uvidíme:). Blog mi zatím stačí tento, takže ani neplánuji zakládat nějaký nový a na zrcadlovku si budu muset počkat nejspíš do Vánoc. 

Jediné, co se mi nepovedlo na celé čáře je hubnutí. Plánuji začít jíst zdravěji, ale asi až po prázdninách, přijde mi, že teď to nemá cenu. Samozřejmě když budu moct, tak se omezovat budu, ale prostě se všemi výlety, tábory, obědy...Moc bych hřešila a neodpustila bych si to. Postavu mám pořád stejnou a spokojená s ní nejsem. Ale není všem dnům konec:)

Celkově jsem dopadla dobře, řekla bych. Make-up už opravdu vůbec nepoužívám, často vycházím ven jenom s trochou řasenky. Víc čtu, teď už i více píšu. Je fakt, že obočí si nemaluji, ale nechávám si ho malovat, ale i tak to vypadá přirozeně. No, jediné, co mě trápí, je to hubnutí. Ale to mě trápí už asi 2-3 roky, takže mě nepřekvapuje, že jsem to za dva měsíce uskutečnit nedokázala. Ale jednou to dokážu, myslím, že 45kg mi budou slušet.

when you feel my heat, look into my eyes

Hesla jsou vážně hrozně problematická věc. Přihlásit se sem mi trvalo dobrých pár desítek minut a zbytek nervů. Ale i tak mám dobrou náladu, cítím se poslední dobou hrozně vyrovnaně a to je pro mě možná i lepší, než pomíjivé štěstí. Od posledního článku uběhly necelé dva týdny a já pořád pokračuji v plnění přání, které jsem do něho napsala. O vlasy se dobře starám, doufám, že mi vyrostou co nejdřív. Clip-iny jsem si zničila, už nevypadají tak přirozeně, tak jsem je odstavila. Pořád plánuji kroužek do nosu, kamarádka jde za dva týdny na tetování, tak tam jdu s ní a asi tam rovnou nechám dát ten kroužek. Známky si zlepšuji, víc se učím, ale nevím, jestli to stačí. Momentálně to nechávám být a školu už tak moc nehrotím, i když se vážně učím a nekašlu na to.

Začala jsem používat ty pleťové masky a opravdu mi přijde, že se moje pleť dost zlepšila. Včera jsem byla ale na hopce a neodmalovala jsem se, takže jsem se dopustila hříchu, co se týká péče o pleť. Obočí už si nemaluji a ani  nechci, vážně chci být co nejvíc přirozená a myslím si, že se mi to daří. Nehty si lakuji přírodními barvami, linky mám tenčí a občas už si ani nedávám make-up. Naopak naprostý propad jsem zaznamenala v šetření peněz. Jsem fakt hrozná, momentálně jsem úplně na mizině a už si ani nevydělávám, od brigády začínám pomalu upouštět, takže stálý příjem nemám a paradoxně o to víc utrácím. Ale mám se skvěle, omezuji sociální sítě (kromě twitteru, to je láska), víc kreslím, čtu (momentálně čtu divadelní hry Shakespeara) , mám plánu víc psát. Taky se učím vařit, moc mě to baví. Chodím běhat, cvičím pilates a učím se španělsky. Baví mě to a jsem ráda, že konečně naplňuji svůj život něčím užitečným.

Takže momentálně jsem spokojená. Zažívám období radosti a možná jsem i radši, že jsem sama. Mám skvělý kamarády a víc času pro sebe a na věci, které mě baví. Ale řekla bych, že jsem tak ve fázi nějaké transformace, které doufám dosáhnu co nejdříve. Už vím, kým bych chtěla být, to pro mě bylo asi nejtěžší si určit, takže už jen pracuji na tom, abych byla tím, kým chci. A baví mě to.

P.S.: Tento článek je v podstatě bezpředmětný, ano, všimla jsem si toho. Možná je to tím, že jsem včera dostala od kamarádky po hlavě flaškou vodky a dnes mě celý den bolí hlava a na čele mám krásnou bouli. Jinak jsem celá roztržitá, protože BMTH vystupují v Praze a já tam nejsem, ale zase kámoška mi posílá info smskama, tak aspoň něco)).

jógu jsem vyměnila za pilates a jinak se snažím všechno splňovat. až na spánek, spím hodně málo. ale prostě nemůžu nikdy usnout a buď se musím učit nebo něco dělám, nemám čas spát a nebaví mě to.

nový vzor a kroužek v nosu))))))) (Hannah Snowdon)

who I wanna be

Majáles nic moc. Nebo alespoň to nesplnilo to, co jsem od něj očekávala. Prázdniny pomalu končí a po týdnu se vracím zpět do školy. Sice jen na dva dny, ale i tak jsem z toho přešlá a otrávená. Dnes jsem ale chtěla napsat pouze krátký článek. Uvědomila jsem si totiž, že se chci změnit, jenže dlouhou dobu jsem nevěděla, CO chci změnit. Dnes jsem na pár věcí přišla a budu si je sem doplňovat, popřípadě škrtat. Snad se mi to podaří.

1. Nechat si narůst dlouhé vlasy
2. Dát si do nosu kroužek
3. Nakoupit si nové oblečení
4. Celkově se začít líp oblékat
5. Zhubnout pod 45kg 
6. Koupit si zrcadlovku
7. Víc fotit 
8. Založit si pořádný blog, kam budu přispívat hlavně fotkami, ale i články 
9. Zlepšit si známky
10. Šetřit si peníze 
11. Víc číst a psát 
12. Naučit se malovat si obočí 
13. Dát si kamínek do zubu 
14. Používat pleťové masky, abych nemusela používat make-up
15. Být přirozenější 

Hmm, některé věci mě určitě přejdou a nesplním je, jak se znám. Ale za zkoušku to stojí. 

unknown pleasures

Aaaaa, já tak hrozně obdivuji ty módní blogerky, jsou tak krásné. Co bych dala za to, abych byla jedna z nich. Ale jak to tak projíždím, tak většině je okolo 18ti let, tak mám ještě čas. Až mi bude 18, třeba se taky stanu módní blogerkou O:) (dělám si srandu)

Ale tak co je nového. Se školou to nevypadá moc dobře, měla bych se víc snažit.  Tolik času na opravení známek už není, je to smutné. Zkusím si to ještě opravit, chci mít na vysvědčení jen jedničky a dvojky. A jinak se snažím cvičit, jíst správně a učít se španělsky. Hrozně mě to baví. A taky jsem poslední dobou radši sama, nebaví mě chodit ven, baví mě jenom sedět a číst, nebo projíždět módní blogy. Taky miluju sezení v zahradě a jenom poslouchat Joy Division nebo BMTH, nějak mě to uklidňuje. A ještě se dívat na sex ve městě, který za chvíli dokoukám.

Jediné, na co se tak těším, je Majáles. Bude v úterý a je to jediná akce, na kterou se mi vážně chce, jinak teď bývám vážně radši doma. Jsem věčně unavená, málo spím, je toho dost. Ale už jen přežiju pondělí a úterý (a jednu jedinou písemku ze zeměpisu) a potom prázdniny! Konečně. Tak moc se těším na všechny ty volný dny a nicnedělání.

A hubnutí jde zatím dobře. Akorát jsem hrozně netrpělivá a chci vidět výsledky hned, ale vím, že to nejde. Přibrala jsem a věděla jsem, že přiberu, tak teď prostě musím počítat s tím, že nebude tak lehké zase shodit. Ale nakonec se mi to podaří. S tím počasím a teplem mám pořád skvělou náladu a cítím se skvěle. Zvlášť o víkendu, kdy vím, že nic nemusím:)

Tak se mějte a já se ozvu, až mě napadne o něčem psát nebo vám pak napíšu, jaké to bylo na Majálesu)

the definition of beauty

V posledních dnech jsem se zamýšlela nad krásou. Vlastně nad ní přemýšlím už delší dobu, zajímá mě hlavně -  co je to vlastně krása? Pro každého krása představuje něco jiného. Jiné místo, jiné jídlo, jinou věc. Krásné jsou i okamžiky a chvíle. Krásné jsou věci konkrétní i abstraktní, a tak to vypadá, že krása nezná meze a objevuje se naprosto všude. A já s touto myšlenkou souhlasím. Každý vidí krásu v něčem jiném, to je ta zvláštní lidská rozmanitost. Ale pokud se zaměříme jenom na lidskou rasu, jak definujeme krásu? Jak si představíme krásnou ženu? Pro mě krása není jen o plochém bříšku a dlouhých řasách. Pro vás taky ne? Proč teda neustále cvičíme a každé ráno vstáváme dřív, abychom si zkrášlili svůj obličej? Je opravdu jen tohle to, co nás dělá krásné? Povaha je samozřejmě také krásná, pokud jste laskavá, milá a vtipná, ale pokud zůstaneme u vnější krásy, musíme na sobě opravdu neustále pracovat, abychom takovými komplimenty byly nazývány? Mně osobně se štíhlost líbí, ale někdy si říkám - proč si my holky odpíráme jídlo a denně cvičíme, když je tohle celé jen jakýsi trend? Nedávno jsem viděla několik desítek let starou reklamu na prášky na přibírání! Nestačila jsem se divit, prášky slibovaly rychlý nárůst váhy až o 15kg! Potom přišla Coco Chanel se svou hubenou postavičkou a začala novou éru. Oplácaným holkám plných života byl konec a zastoupily je štíhlé, vysoké modelky, které jí vatu a zvrací. Ale jak už jsem řekla, štíhlost se mi líbí a vata a bulimie jsou extrémní případy, samozřejmě hubená postava se může udržovat zdravěji a lépe. Koupila by si tyhle prášky ale některá z dnešních žen? Možná ano, některé africké kmeny oplácané ženy stále milují, dokonce jim jen plnoštíhlost přijde ošklivá. Což je zajímavé, protože my bychom vraždily pro hubenost, protože v dnešním světě platí rovnice hubenost = krása.

Také jsem se zamýšlela nad obličejem a nad tím, co vlastně holka musí mít, aby byla označena za krásnou. Musí mít to ''něco''. Hezký úsměv, pronikavé oči, rovné zuby (pro mě osobně jsou hezké zuby důležité), vypracované a udržované tělo a musí z ní zářit pozitivní energie. Zvláštní je, že spousta takových holek za hezké označovány nejsou a naopak spousta holek s opačnými hodnotami než výše uvedené ano. Tak co je vlastně krása? Já osobně nacházím krásu ve většině holek. Na každé zkrátka něco krásného je. A možná, nebo spíše, nacházím krásu v těch, ve kterých není tak často objevována. Mluvím pořád o holkách, ale nenapadá mě moc toho, co bych řekla o klucích, jelikož jsem heterosexuálka a jednoduše řeknu, že kluk se mi líbí, když mě něčím přitahuje a nezáleží vůbec na tom, co to je. A vlastně mi nejde o krásu u opačného pohlaví, spíš u toho mého, protože my všechny samozřejmě být krásné chceme. Holky mají určitě ve svém pohlaví daleko větší konkurenci, klukovi stačí nosit normální účes a mít přiměřený smysl pro módu. A neuškodilo by slušné, gentlemanské chování, smysl pro humor, upřímnost a odvaha oslovit holku a být k ní milý. To je všechno co chceme, je to tak těžké? Naproti tomu kluci toho u holky hledají daleko víc. Dívají se na vlasy, oči, ústa, záleží jim určitě i na líčení (nikdo nebude chodit s holkou, co se nemaluje ani s holkou, co je příliš zmalovaná), prsa, zadek, břicho, stehna...nekonečný výčet. Ale samozřejmě jak kteří, nebudu jim křivdit.

Kdo je tedy vlastně hezká holka? A kdy máte právo se za ni označit? Když vám někdo řekne, že jste hezká znamená to, že opravdu jste? A proč, když si někdo myslí, že hezká jste, tak někdo jiný si to už nemyslí? Asi nikdy se nenajde holka, která by se líbila opravdu všem. A je holka, které nikdy nikdo neřekl, že je krásná, krásná? Co je tedy vlastně krása?

what the fuck is wrong with me

Nic není lepší, všechno se jen zhoršilo. Vlastně ani nezhoršilo, akorát moje nálada se zhoršila. Od včerejška nemám vůbec chuť vstávat z postele a všechno mi přijde jako nekonečné utrpení. Nic mě nebaví, nic mě nenaplňuje. Přemýšlím nad tím, že vlastně nejsem vůbec tím, kým chci být. Ale vím, že se dokážu změnit a chci být tím, čím jsem vždy být chtěla, akorát nemůžu přijít na to, co to je. Když sama sobě položím otázku - jaká bych chtěla být?, nedokážu si odpovědět. Chtěla bych být krásná, hubená, chytrá a oblíbená. Bohužel jsem spíš stydlivá a poslední dobou se dost uzavírám do sebe. Hubená nejsem. Krásná nejsem. Určitě nejsem holka, na kterou se někdo podívá a řekne si - panebože, ta je ale krásná. A chytrá taky nejsem nijak zvlášť. Nebudu ze sebe dělat úplně blbou , i když mám dny, kdy si tak vážně připadám. Jak to teda udělat, abych byla tím, kým chci? Nebo je to tak, že někdy zkrátka nemůžeme být tím, kým chceme? Vždycky jsem byla zastánkyně moci mysli a pořád jí jsem. Akorát si nedokážu představit, jak transformovat sebe v tu osobu, kterou chci být. Ani nevím, proč jsem tak smutná. Prostě jsem. Jsem a nevím, jak to zastavit. Možná to bude tím, že nemám nikoho, kdo by mě viděl výjimečnou. Já sama o sobě si výjimečná nepřipadám. Připadám si zmatená, ztracená, zbytečná a neviditelná. Každým dnem víc a víc. Protože vždycky, když se s někým bavím, časem ho omrzím. Nikdo ve mě výjimečnost nevidí a já už se ji taky zdráhám hledat, co když prostě výjimečná nejsem? A jelikož nesnáším splynutí s davem a být jako všichni ostatní, tohle je pro mě velká rána. Každý je přece něčím výjimečný. Já asi ne. Nevím, kam směřuji, nevím, co dělám. Nemám žádný účel, cíl, ambice. Chtěla bych toho stihnout tolik, že nevím, kde a jak začít. Zmatenost. Nechci vycházet z domu, protiví se mi to. Nechci vidět pohledy celé školy, které ve mně vidí jenom obyčejnou holku. Co když ale vidí správně? Jsem snad jen obyčejná holka? Vždycky jsem byla přesvědčená, že nejsem. Děsím se obyčejnosti.

Bavila jsem se s kamarádkou a tak jsem přemýšlela, jestli se u mě nezačíná rozvíjet něco na způsob maniodepresivní poruchy. Opravdu pár dnů zpátky jsem byla tak sebevědomá, že jsem vychvalovala nahlas svůj obličej i tělo. Moje přednosti tak dalece zastínili moje negativní vlastnosti, jako bych snad žádné ani neměla. A najednou se cítím obyčejná, nezajímavá, nehezká, neinteligentní a tlustá. Cítím se tlustá. Chci být jen doma, sama. Nechci, aby mě někdo viděl. Chci jen ležet, přemýšlet, spát. Nebo prostě nedělat nic. Jen existovat. Zvláštní je, že k těmto stavům nemám snad žádný reálný důvod. Možná mám, ale to jsou vždycky takové malinkaté věci, že se to snad nedá brát ani v potaz. Možná bych měla navštívit psycholožku, protože změny mých nálad jsou vážně markantně rozdílné a já nevím, jestli s tím chci žít. Nevím, jak mi pomůže, ale pokud mi řekne, že jsem psychicky v pořádku, budu mít z toho lepší pocit. A pokud ne, budu aspoň vědět, že za svoje stavy nenesu plnou odpovědnost, že je to prostě ta nemoc ve mně. Nenazvala bych se nemocnou . I když v těchto stádiích se cítím špatně. Ne nemocně, jen špatně. Dám vědět, až přijde ta ''lepší fáze'' a budu zase ta holka, která má ego až na půdu. Nebo až se alespoň trochu hodím do klidu, někdy ta období nemusí navazovat bezprostředně na sebe. Teď se ale prostřídali tak rychle, že jsem v šoku a nevím, proč to dělám. Nevím, kdo jsem, co jsem a co se děje. Nechci nikam chodit. Jsem jenom obyčejná holka.

fuck being polite

Myslím, že pro mě není úplně nejlepší mít vztah. Potřebovala bych dokonalý vztah, abych v něm dokázala fungovat. Protože jakmile se cítím nechtěná nebo odstrčená, tak mám chuť už nikdy nevylézt z domu. Asi jsem moc přecitlivělá, ale co s tím zmůžu.

Nebudu tu moc filozofovat. Tak nějak jsem sekla s dietou, i když se svou postavou spokojená nejsem. Proč? Toť otázka. Měla bych se dát zase do toho, za chvíli je léto. Potom zase ze zoufalství začnu držet hladovky a pak přiberu dvojnásob a to není dobrý. A škola mě taky pěkně sere.

Přitom toho nechci tak moc.

Ale všechno je v mojí hlavně, všechno můžu ovlivnit, nebo to ovlivňuju, aniž si to uvědomuju. A pro mě je nejtěžší to přijmout. I když vím, že to tak je. Myslím, že v tohle mám pravou víru, vážně tomu věřím. Všechno můžeme změnit, všechno jsme schopni změnit. Musím se víc snažit, teď mi to nějak nejde.

EVERYTHING WILL BE BETTER.

 

summer dreams

Vím, že je brzo, ale dostala jsem chuť napsat takový malý článek o létě. Bavila jsem se o tom s kamarádkou  a hrozně se na ty letní prázdniny těším. Všechno bude tak jiný. Za prvé - nebudu tak tlustá jako minulej rok. Nevím, jestli dosáhnu naprosté štíhlosti, ale rozhodně štíhlá budu a kraťasy a šaty si budu užívat. Těším se na večery, kdy bude teplo a my se na poslední chvíli rozhodneme jít do nějakého klubu a když nás to tam nebude bavit, prostě se budeme poflakovat venku. Flašky v ruce , filozofovat a nemožných věcech a hrozně se smát, když někdo zakopne. Poslouchat takový ty klasický letní písničky, který nám tohle léto vždycky připomenou. A třeba už nebudu sama. Uprostřed těch krátkých nocí a mezi tolika kamarády budu mít toho jednoho člověka, který mě chytne, když zakopnu. A při všech těch filozofických žvástech mě pořád bude držet za ruku a když někdo něco plácne, podíváme se na sebe a začneme se strašně smát. K ránu si půjdeme na benzínku pro brzkou snídani a dáme si ji napůl. Budeme pár mezi páry. A pořád bude krásně teplo. Nebudeme si muset dávat věci do šatny a všichni budeme krásně opálení. Budeme pařit třeba dva dny v kuse, protože víme, že se z toho pak můžeme dostávat kolik dní chceme. Ten pocit svobody a toho, že všechno můžete udělat teď a nemusíte čekat na víkend. Žádný stres ze školy. Horký vzduch a studené drinky. Teplá voda na koupalištích. Navíc první týden v červenci jedu na SDK (těším se nejvíc na celým světěě!!!!!), tak se vrátím už do druhého týdne v červenci s vysportovaným tělem, krásně vytancovaná a s dalšíma skvělýma vzpomínkama. Bude to skvělý léto. Je to první rok, co si toho moc neplánuji. Chci zažít hodně takových nocí s přáteli a tak. Pojedu na SDK, potom možná za prarodiči do Třebíče a k moři. Zbytek času si budu vytvářet vzpomínky na léto 2013. Ještě tři měsíce, guys!

should I sink or swim or simply disappear?

Víte, nic mi nevychází. Známky nemám zrovna dobrý, nejhorší nejsou, ale nejsou moje vysněný, zkrátka nemám známky, co chci mít. Nemám přítele, někoho kdo by mě podržel, jsem sama. Pořád se dívám na všechny ty páry, jak se cukrujou a poslouchám všechny moje kamarádky, jak o nich sladce mluví. Milují je, já to vím. Já nemiluju nikoho, nevím, co to znamená někoho milovat. Ano, miluju svoje rodiče a přátele a třeba jídlo, ale tento druh lásky prostě neznám. Moc nehubnu, nebo nemám stále svoji vysněnou postavu. Trápím se kvůli tomu, nenávidím svoje tělo. Špatně snáším kritiku a mám patologickou potřebu toho, aby mě měli všichni rádi. Vážně, asi se mnou něco je. A hodně lidí má stejné problémy jako já. Nemůžou si nikoho najít, přátelé jim nemůžou věnovat tolik času, protože už někoho mají. Škola je sere. Jenže jediný rozdíl mezi mnou a jimi je, že já se nad to zkrátka povznesu a pořád jsem pozitivní. Pořád hledám to dobré, pořád mám dobrou náladu. Ano, občas se seknu, mám úzkosti a špatnou náladu. Ale vesměs jsem prostě nechutně pozitivní člověk i přes všechno. Nebo se snažím být. Snažím zatínat zuby a dělat, co mě baví, co chci. Máme jenom jeden život. Každý den je kratší (dobře, tohle bylo trochu depresivní). Ale nechci se trápit. Protože známky si můžu spravit a když ne, tak co, stejně to nikoho nezajímá. Moje láska taky někde čeká a postavu si vypracuji. Mám úžasný kamarády a jejich vztahy jim přeju. A čeká mě spousta úžasných dnů, párty, úspěchů, polibků , objetí a slov. Čekám na ně. Nedělám nic jinýho, než že na ně čekám a když přijdou, tak si je vychutnávám a pak na ně vzpomínám. Vím, že přijdou. Snažím se pořád usmívat, život je přece skvělej. Proto nejsem konfliktní a snažím se se všemi vycházet a soucítit. Ano, občas si rýpnu, občas musím. Ale proč být smutná tak dlouho a pro nic? Ano, jsem hodně vynervovaná a nic s tím neudělám, ale pořád myslím pozitivně. Myslet pozitivně je základ.

A že chceš být s jinou? To je smůla. Až já budu s jiným, tebe to bude zase mrzet a budeš bouchat hlavou o zeď. Dělej s tím už něco.

A pamatujte - být šťastný nic nestojí a je to jednodušší, než se to zdá být. Jen se podívejte kolem sebe.

not enough

Dneska jsem se rozhodla něco změnit. Musím se sebou vážně něco dělat, protože mám problémy, které se řešit dají, ale přijde mi, že já je jakoby nenápadně přehlížím a přitom jdou celkem snadno vyřešit. Třeba nemůžu spát. A dokonce si myslím, že i vím proč. Moc piji kafe, všechno nechávám na noc (učení, cvičení) a hrozně dlouho vysedávám u počítače a většinou usínám u televize. Takže - omezit kafe, počítač vypnout nejpozději v deset a cvičit dřív než před spaním! S tím cvičením mám taky problém, moc to nestíhám, mám toho dost. A přitom by stačilo dojít ze školy a zacvičit si. Ale jenom o cvičení to není. Abych měla hezkou postavu, musím také zdravě jíst a na mém jídleníčku jsou pořád nějaké nedostatky, takže musím začít zdravěji jíst. Dál - chodím doučovat jednoho kluka jako takovou menší brigádu, ale poslední dobou už z toho nemám ani moc peněz, nevidím u něho žádný pokrok, zkrátka se nesnaží. A já z toho mám pak akorát vrásky, že já jsem ta špatná, když on prostě nic nedělá. Chodí na druhý stupeň základní školy a já tam s ním sedím hodinu 4x týdně. Dělám s ním úkoly, dávám mu příklady, procvičuji s ním všechno, co potřebuje. Když něco nechápe, snažím se to vysvětlit i několika způsoby. Jenže on pořád nic. A já potřebuji víc času pro sebe, stejně momentálně na nic konkrétního nešetřím a peníze teď pro mě nejsou prioritou. Ještě si to musím pořádně rozmyslet, ale další bod na cestě ke změně je - dát výpověď z brigády. A taky teď nemám moc času na učení a připadá mi, že nedělám nic užitečnýho. Přitom kdybych chtěla, tak ten čas třeba i mám. Do dalších bodů na mém seznamu tedy zařazuji - víc číst a víc cvičit na piano. A poslední bod v mém seznamu je učení. Chtěla bych mít vyznamenání, jsem na střední a prostě si to chci udržet, známky jsou pro mě fakt důležitý. Jenže poslední dobou to vážně nezvládám a do konce roku už tolik času nezbývá, takže jestli si chci všechno opravit, musím se začít víc učit. Snad mi tento plán na budoucí měsíce vydrží co nejdéle a budu se podle něho držet, protože tohle teď fakt potřebuju. Teď si jdu vypít kafe, uklidit, zacvičit si, naučit se a přečíst si pár stránek nové knížky, kterou jsem začala číst včera:3 Tak se mějte (a to kafe vážně omezím.)

love at first sight

Nevěřím v lásku na první pohled. Nemůžete se do člověka totiž na první pohled zamilovat. Věřím v přitažlivost na první pohled, věřím v to, že když toho člověka poprvé vidíte, cítíte něco, co vás k němu táhne a chcete ho poznat líp. Ale nemělo by se tomu říkal LÁSKA na první pohled. Láska totiž podle mě je, když toho člověka milujete jako celek. Milujete jeho nitro, jeho duši. A to z prvního pohledu nepoznáte. Uvidíte nádherné vlasy a pronikavé oči, ale neuvidíte jeho laskavost nebo třeba jeho lži. Proto si myslím, že láska na první pohled zkrátka možná není. Člověk se zamiluje časem. Až pozná všechny klady i zápory toho druhého.  

A vůbec, podle mě se ten ''první pohled'' moc přeceňuje. Někoho znáte třeba celý život, ale zamilujete se do něj zničeho nic. Z prvního pohledu toho moc nevyčtete. Nepoznáte to kouzlo, které nosí uvnitř sebe, to poznáte, až s ním budete mluvit, poznávat ho. Ale třeba si tohle tvrzení sama někdy vyvrátím. Zatím mě o tom ale nic nepřesvědčilo.

Rush of emotions

Chtěla bych už nějaký vážný vztah. Myslím, že jsem na to zralá dost a už bych chtěla zažít nějakou tu první lásku:). Potkat ho třeba někde na diskotéce, v parku, ve škole, kdekoliv a jenom se na sebe tak usmívat. Potom si třeba napsat a zjistit, jak úžasně si rozumíme. Jít spolu ven, líp se poznávat. První objetí, první pusa.  Ten pocit, když ho vidíte se usmívat a víte, že je to kvůli vám a zaplní vám to srdce takovým zvláštním příjemným teplem. A taky vás to donutí se usmívat. Když jen tak sedíte vedle sebe a on vás chytne za ruku. Hladí vás. Nejnádhernější je pusa na čelo. Pusa na čelo je důkaz lásky, říká se. Dostala jsem pusu na čelo dvakrát, ale ani jednou to láska nebyla. Nebo když vám leží na klíně a vy se mu jen tak prohrabujete ve vlasech. Když už to je vážnější a vy se sobě začnete navzájem otevírat, poznávat se blíž a časem zjistíte, že vás ten člověk zná nejlíp ze všech. Doopravdy ho milovat. Poslouchat všechny ty řeči vašich kamarádek, jak vám to spolu moc sluší a tak. Když vejdete do místnosti spolu za ruce a všichni ví, že jste pár. Když vás poprvé pozve k sobě domů a stydí se. A jen tak ležíte vedle sebe a je vám dobře. Když vám říká, že jste krásná a pořád vás o tom přesvědčuje. A když se občas pohádáte, nakonec se usmíříte a víte, že ta hádka stála za to sladké usmiřování. Máte pak pocit, že jste si ještě blíž, i když jste nevěděli, že to ještě jde. A když vám dokáže zlepšit den jen to, jak se usmívá, to, jak se na vás dívá a vy víte, že vás miluje. Že jste pro něho jediná a při každém pohledu do jeho očí se vám vybaví spoustu společných nepopsatelně krásných chvil. Být s ním je to nejlepší, co vás mohlo potkat. Je to nejlepší část vašeho dne. Když brečíte, tak vás obejme a utěšuje. Když jste unavená, tak vás nechá spát na jeho klíně. Když máte z něčeho radost, má ji taky. Když jste naštvaná, snaží se vás rozesmát. Milujete na něm každou maličkost. A doufáte, že spolu strávíte zbytek života, i když oba víte, že to tak nejspíš nebude. Když vám dělá snídani a vy mu pak uvaříte oběd. Když u sebe přespáváte a nic vám nechybí. Když nevidíte nikoho jiného než jeho. On je ten, na koho jste čekala.

Kéž by bylo všechno jednodušší...

Just wanna be with you.

Přijde mi, že se všechno otočilo o 180 stupňů. Jeden den mi píše hrozně hezky. Fakt hrozně moc. Myslela jsem, že teď už to záleží jenom na mě. Jenže najednou přestal. Zase. Ale proč? Udělala jsem něco špatně? Řekla jsem něco špatně? Sakra, chtěla bych vidět lidem do hlavy. Nechápu, proč mi po té době psal, když už jsem na něho skoro zapomněla. Zas se ozval a teď se zas ztratil. Ze dne na den. Nechápu to. Mrzí mě to. Už se mi o tom i zdá, připadám si úplně hrozně. Když už se vám o někom zdá, tak to snad něco znamená, ne? Ale já nejsem bohužel ta, co bere věci do vlastních rukou a zařizuje si věci podle sebe. Takže on se na to očividně zase vykašlal, tak fajn. Just go with it. Nejhorší ale je, že ať vidím sebehezčího kluka, pořád myslím na něho. A obdivuji sama sebe, že to dokážu tak dobře skrýt. Protože to fakt nikdo neví. A ani nebude. Vyšumí to tak, jako minule. A my spolu nikdy nebudeme. Dejte mi pár dní, týdnů na to, to vstřebat. 

Nerada bývám zklamaná. Proto jsem radši sama. Stanou se věci jako tohle. Nevysvětlitelné bezdůvodné věci, které zbytečně ubližují. Ale já se s tím smířím. Vždycky to tak udělám. Neřeším to, prostě se s tím smířím, protože jinak to nejde. Asi si to nerada přiznávám, ale jsem moc hrdá na to, abych o něho ''bojovala''. Prostě nejsem ten typ. Občas toho lituju, ale nakonec si řeknu, že stejně chci kluka, který mě prostě bude mít rád a nebudu o něho muset bojovat. But maybe this is not so over.

You're a lover of the wild and a joker of the heart, but are you mine?

V noci jsem přemýšlela. Přemýšlela jsem déle jak do tří ráno, tehdy mě přestalo bavit dívat se na hodinky. A tak si říkám - mám tohle za potřebí? Přijde mi, že jsou lidé, kteří prostě nikdy neudělají tu správnou věc. A vy to víte. Ale stejně v nejhlubších koutech vaší duše doufáte, že nakonec udělají to, co mají. To, co je správné. Jak může být někdo tak hodný a zároveň v sobě nosit i pravý opak? Nebaví mě to. Znova.

A všichni mi říkají ať přestanu hubnout. Ještě chvíli to do mě budou solit a já vážně přestanu. Ale nesmím, nedokážu to. Vidím se pořád hrozně moc tlustá. Vždycky to tak bylo. Akorát jsem časem přišla na to, že když veřejně řeknete, že si připadáte tlustá, lidé vás tak začnou brát. Proto raději neříkám nic a svoje pocity si nosím všude s sebou. Hrozně mě dostalo, když mi spolužačka řekla, že nosí velikost kalhot 32. O tomhle se mi bude asi ještě pár týdnů zdát. 32? To jako vážně? Neříkám, že jsem velikost 42, ale do 32 bych se nenarvala ani kdyby na tom měl záviset můj život. Ale moc bych si to přála.

A jinak mě nebaví lidé, o kterých nevím, co si mám myslet. O kterých nevím, jak smýšlí o mě. Protože jeden den se zdá, že mě mají rádi, druhý den bych bez pochyb řekla, že ke mě cítí nenávist. A přitom tihle lidé jsou největší zloději štěstí a nikomu nic nepřejí. Ale když si oni skopnou palec, tak je vina na všech, jen ne na nich. Věčně vydeptaní, nepřející, chladní, sebestřední, falešní. Hodně štěstí v životě.

I killed the prom queen

Potřebuji se vyzpovídat. Dneska je toho na mě na jeden den nějak moc. Byla jsem v kině na Nádherných bytostech (skvělý film, doporučuji) s kamarádem, ale asi to jeden z nás cítil jinak než jako pouhé kamarádství. A jedna malá nápověda - já to nebyla. Bohužel v téhle prekérní situaci jsem už jednou byla a s tím klukem jsem už pak nedokázala promluvit. Už to bylo prostě divný, chápete. Mám v hlavě hrozný zmatek, doufám, že to tentokrát takhle nedopadne. Není ale divný se k sobě chovat, jakože se nic nestalo, když oba moc dobře víme, že to není pravda? Není nepřirozený dělat, jakože jsme na tenhle malý incident zapomněli a jakože tyhle city nikdy neexistovali? Jde to vůbec? Cítím z toho úzkost. Dneska mi to psaní nějak nejde, nenacházím slova na popsání mých zmatených pocitů a vůbec. Nejsem si ani jistá, jestli dělám dobře, když to sem píšu. Vlastně si jsem jistá, nedělám dobře. Ale já to potřebovala někam napsat. Někam, kde si to nebudu číst jen já, měla jsem touhu sdílet svoje pocity s někým, koho neznám a tohle je jediná možná příležitost.

Další věc. Pár měsíců zpátky jsem měla něco s jedním klukem. Tenkrát mě ale poslal k vodě a mě to celkem mrzelo. Oklepala jsem se ale rychle, nebo jsem aspoň dělala, že ano. Ve skutečnosti mě to hryzalo až do dneška. Cítila jsem se s ním vážně dobře, ale abych pravdu řekla, sama nevím, co jsem k němu ve skutečnosti cítila. Pravda ale je, že vždycky když kolem mě prošel, projel mnou pocit štěstí i smutku. Štěstí, že jsem ho viděla a smutku, že si mě ani nevšiml. V pátek jsme byli na menší akci a on tam byl taky. Bavili jsme se a bylo to fajn. Dneska mi napsal, že ho mrzí, co tenkrát udělal, že to pokazil a tak. A já najednou nevím, co k němu teď cítím. Ve skrytu duše jsem vždycky doufala, že se tohle stane. Trvalo mu to o něco déle, než jsem chtěla, ale stalo se to. Jsem z toho všeho ještě zmatenější, ale stejně - jsem šťastná. Doufám, že tentokrát to dopadne dobře. Měla bych si ve svých citech udělat malou údržbu. Každopádně v tento den jsem doufala hrozně dlouho. Vždycky jsem si ho promítala v hlavě a říkala si, že buď ho odpálkuji, aby věděl, jako jsem se cítila já tenkrát, nebo budu stejná jako předtím. Ale on ví, že udělal chybu, vím to. Teď jen zbývá otázka, jestli propadnou naivitě tak, jak se mi to povedlo minule.

I don't know what I want anymore.

First words

Takže, můj první článek na novém blogu. Tohle je můj první blogspot, tak se mnou mějte prosím trpělivost, doufám, že se v tom časem vyznám lépe, než teď. Jinak, jmenuji se Michaela. Nevím, co bych o sobě tak řekla, sami ve článcích poznáte jaká jsem. Jinak je mi 15 let, chodím na gymnázium a bez hudby a filmů bych nemohla žít.

Ale tak přece jenom něco na úvod - jsem netrpělivá, líná, nerada se hýbu, ale věnuji se tanci, lyžování, snowboardu, občas zajdu na spinning. Miluji čtení. Ráda kreslím, ale pouze příležitostně. Také fotím naprosto všechno, tak ve článcích čekejte určitě hodně fotek:) Jinak se snažím být ke všem milá, snažím se být vždy objektivní a nikoho neodsuzovat. Podle mě důležité vycházet se všemi, pokud se to dá.

Tento blog jsem si založila proto, protože na tom starém jsem neměla žádné soukromí (tím myslím, že adresu mého blogu znalo hrozně moc lidí z mého okolí) a to byl jeden z důvodů, proč jsem tam přestala chodit. Bála jsem se o sobě něco napsat, aby to každý nevěděl. Teď vím, že tady můžu psát, co chci a doufám, že tento blog nikdo jen tak neobjeví. Ale pokud se tak stalo, tak co už, jsem otevřená a snad tady nikoho moc nepomluvím.

Nenapadá mě, co ještě dodat, všechno se dozvíte časem. Snad se vám tu bude líbit a nebudete moje články pokládat za úplné blbosti. Snad jsem něco nevynechala. A já vím, že ano, jsem hrozně zapomnětlivá a roztržitá.