summer dreams

Vím, že je brzo, ale dostala jsem chuť napsat takový malý článek o létě. Bavila jsem se o tom s kamarádkou  a hrozně se na ty letní prázdniny těším. Všechno bude tak jiný. Za prvé - nebudu tak tlustá jako minulej rok. Nevím, jestli dosáhnu naprosté štíhlosti, ale rozhodně štíhlá budu a kraťasy a šaty si budu užívat. Těším se na večery, kdy bude teplo a my se na poslední chvíli rozhodneme jít do nějakého klubu a když nás to tam nebude bavit, prostě se budeme poflakovat venku. Flašky v ruce , filozofovat a nemožných věcech a hrozně se smát, když někdo zakopne. Poslouchat takový ty klasický letní písničky, který nám tohle léto vždycky připomenou. A třeba už nebudu sama. Uprostřed těch krátkých nocí a mezi tolika kamarády budu mít toho jednoho člověka, který mě chytne, když zakopnu. A při všech těch filozofických žvástech mě pořád bude držet za ruku a když někdo něco plácne, podíváme se na sebe a začneme se strašně smát. K ránu si půjdeme na benzínku pro brzkou snídani a dáme si ji napůl. Budeme pár mezi páry. A pořád bude krásně teplo. Nebudeme si muset dávat věci do šatny a všichni budeme krásně opálení. Budeme pařit třeba dva dny v kuse, protože víme, že se z toho pak můžeme dostávat kolik dní chceme. Ten pocit svobody a toho, že všechno můžete udělat teď a nemusíte čekat na víkend. Žádný stres ze školy. Horký vzduch a studené drinky. Teplá voda na koupalištích. Navíc první týden v červenci jedu na SDK (těším se nejvíc na celým světěě!!!!!), tak se vrátím už do druhého týdne v červenci s vysportovaným tělem, krásně vytancovaná a s dalšíma skvělýma vzpomínkama. Bude to skvělý léto. Je to první rok, co si toho moc neplánuji. Chci zažít hodně takových nocí s přáteli a tak. Pojedu na SDK, potom možná za prarodiči do Třebíče a k moři. Zbytek času si budu vytvářet vzpomínky na léto 2013. Ještě tři měsíce, guys!

should I sink or swim or simply disappear?

Víte, nic mi nevychází. Známky nemám zrovna dobrý, nejhorší nejsou, ale nejsou moje vysněný, zkrátka nemám známky, co chci mít. Nemám přítele, někoho kdo by mě podržel, jsem sama. Pořád se dívám na všechny ty páry, jak se cukrujou a poslouchám všechny moje kamarádky, jak o nich sladce mluví. Milují je, já to vím. Já nemiluju nikoho, nevím, co to znamená někoho milovat. Ano, miluju svoje rodiče a přátele a třeba jídlo, ale tento druh lásky prostě neznám. Moc nehubnu, nebo nemám stále svoji vysněnou postavu. Trápím se kvůli tomu, nenávidím svoje tělo. Špatně snáším kritiku a mám patologickou potřebu toho, aby mě měli všichni rádi. Vážně, asi se mnou něco je. A hodně lidí má stejné problémy jako já. Nemůžou si nikoho najít, přátelé jim nemůžou věnovat tolik času, protože už někoho mají. Škola je sere. Jenže jediný rozdíl mezi mnou a jimi je, že já se nad to zkrátka povznesu a pořád jsem pozitivní. Pořád hledám to dobré, pořád mám dobrou náladu. Ano, občas se seknu, mám úzkosti a špatnou náladu. Ale vesměs jsem prostě nechutně pozitivní člověk i přes všechno. Nebo se snažím být. Snažím zatínat zuby a dělat, co mě baví, co chci. Máme jenom jeden život. Každý den je kratší (dobře, tohle bylo trochu depresivní). Ale nechci se trápit. Protože známky si můžu spravit a když ne, tak co, stejně to nikoho nezajímá. Moje láska taky někde čeká a postavu si vypracuji. Mám úžasný kamarády a jejich vztahy jim přeju. A čeká mě spousta úžasných dnů, párty, úspěchů, polibků , objetí a slov. Čekám na ně. Nedělám nic jinýho, než že na ně čekám a když přijdou, tak si je vychutnávám a pak na ně vzpomínám. Vím, že přijdou. Snažím se pořád usmívat, život je přece skvělej. Proto nejsem konfliktní a snažím se se všemi vycházet a soucítit. Ano, občas si rýpnu, občas musím. Ale proč být smutná tak dlouho a pro nic? Ano, jsem hodně vynervovaná a nic s tím neudělám, ale pořád myslím pozitivně. Myslet pozitivně je základ.

A že chceš být s jinou? To je smůla. Až já budu s jiným, tebe to bude zase mrzet a budeš bouchat hlavou o zeď. Dělej s tím už něco.

A pamatujte - být šťastný nic nestojí a je to jednodušší, než se to zdá být. Jen se podívejte kolem sebe.

not enough

Dneska jsem se rozhodla něco změnit. Musím se sebou vážně něco dělat, protože mám problémy, které se řešit dají, ale přijde mi, že já je jakoby nenápadně přehlížím a přitom jdou celkem snadno vyřešit. Třeba nemůžu spát. A dokonce si myslím, že i vím proč. Moc piji kafe, všechno nechávám na noc (učení, cvičení) a hrozně dlouho vysedávám u počítače a většinou usínám u televize. Takže - omezit kafe, počítač vypnout nejpozději v deset a cvičit dřív než před spaním! S tím cvičením mám taky problém, moc to nestíhám, mám toho dost. A přitom by stačilo dojít ze školy a zacvičit si. Ale jenom o cvičení to není. Abych měla hezkou postavu, musím také zdravě jíst a na mém jídleníčku jsou pořád nějaké nedostatky, takže musím začít zdravěji jíst. Dál - chodím doučovat jednoho kluka jako takovou menší brigádu, ale poslední dobou už z toho nemám ani moc peněz, nevidím u něho žádný pokrok, zkrátka se nesnaží. A já z toho mám pak akorát vrásky, že já jsem ta špatná, když on prostě nic nedělá. Chodí na druhý stupeň základní školy a já tam s ním sedím hodinu 4x týdně. Dělám s ním úkoly, dávám mu příklady, procvičuji s ním všechno, co potřebuje. Když něco nechápe, snažím se to vysvětlit i několika způsoby. Jenže on pořád nic. A já potřebuji víc času pro sebe, stejně momentálně na nic konkrétního nešetřím a peníze teď pro mě nejsou prioritou. Ještě si to musím pořádně rozmyslet, ale další bod na cestě ke změně je - dát výpověď z brigády. A taky teď nemám moc času na učení a připadá mi, že nedělám nic užitečnýho. Přitom kdybych chtěla, tak ten čas třeba i mám. Do dalších bodů na mém seznamu tedy zařazuji - víc číst a víc cvičit na piano. A poslední bod v mém seznamu je učení. Chtěla bych mít vyznamenání, jsem na střední a prostě si to chci udržet, známky jsou pro mě fakt důležitý. Jenže poslední dobou to vážně nezvládám a do konce roku už tolik času nezbývá, takže jestli si chci všechno opravit, musím se začít víc učit. Snad mi tento plán na budoucí měsíce vydrží co nejdéle a budu se podle něho držet, protože tohle teď fakt potřebuju. Teď si jdu vypít kafe, uklidit, zacvičit si, naučit se a přečíst si pár stránek nové knížky, kterou jsem začala číst včera:3 Tak se mějte (a to kafe vážně omezím.)

love at first sight

Nevěřím v lásku na první pohled. Nemůžete se do člověka totiž na první pohled zamilovat. Věřím v přitažlivost na první pohled, věřím v to, že když toho člověka poprvé vidíte, cítíte něco, co vás k němu táhne a chcete ho poznat líp. Ale nemělo by se tomu říkal LÁSKA na první pohled. Láska totiž podle mě je, když toho člověka milujete jako celek. Milujete jeho nitro, jeho duši. A to z prvního pohledu nepoznáte. Uvidíte nádherné vlasy a pronikavé oči, ale neuvidíte jeho laskavost nebo třeba jeho lži. Proto si myslím, že láska na první pohled zkrátka možná není. Člověk se zamiluje časem. Až pozná všechny klady i zápory toho druhého.  

A vůbec, podle mě se ten ''první pohled'' moc přeceňuje. Někoho znáte třeba celý život, ale zamilujete se do něj zničeho nic. Z prvního pohledu toho moc nevyčtete. Nepoznáte to kouzlo, které nosí uvnitř sebe, to poznáte, až s ním budete mluvit, poznávat ho. Ale třeba si tohle tvrzení sama někdy vyvrátím. Zatím mě o tom ale nic nepřesvědčilo.

Rush of emotions

Chtěla bych už nějaký vážný vztah. Myslím, že jsem na to zralá dost a už bych chtěla zažít nějakou tu první lásku:). Potkat ho třeba někde na diskotéce, v parku, ve škole, kdekoliv a jenom se na sebe tak usmívat. Potom si třeba napsat a zjistit, jak úžasně si rozumíme. Jít spolu ven, líp se poznávat. První objetí, první pusa.  Ten pocit, když ho vidíte se usmívat a víte, že je to kvůli vám a zaplní vám to srdce takovým zvláštním příjemným teplem. A taky vás to donutí se usmívat. Když jen tak sedíte vedle sebe a on vás chytne za ruku. Hladí vás. Nejnádhernější je pusa na čelo. Pusa na čelo je důkaz lásky, říká se. Dostala jsem pusu na čelo dvakrát, ale ani jednou to láska nebyla. Nebo když vám leží na klíně a vy se mu jen tak prohrabujete ve vlasech. Když už to je vážnější a vy se sobě začnete navzájem otevírat, poznávat se blíž a časem zjistíte, že vás ten člověk zná nejlíp ze všech. Doopravdy ho milovat. Poslouchat všechny ty řeči vašich kamarádek, jak vám to spolu moc sluší a tak. Když vejdete do místnosti spolu za ruce a všichni ví, že jste pár. Když vás poprvé pozve k sobě domů a stydí se. A jen tak ležíte vedle sebe a je vám dobře. Když vám říká, že jste krásná a pořád vás o tom přesvědčuje. A když se občas pohádáte, nakonec se usmíříte a víte, že ta hádka stála za to sladké usmiřování. Máte pak pocit, že jste si ještě blíž, i když jste nevěděli, že to ještě jde. A když vám dokáže zlepšit den jen to, jak se usmívá, to, jak se na vás dívá a vy víte, že vás miluje. Že jste pro něho jediná a při každém pohledu do jeho očí se vám vybaví spoustu společných nepopsatelně krásných chvil. Být s ním je to nejlepší, co vás mohlo potkat. Je to nejlepší část vašeho dne. Když brečíte, tak vás obejme a utěšuje. Když jste unavená, tak vás nechá spát na jeho klíně. Když máte z něčeho radost, má ji taky. Když jste naštvaná, snaží se vás rozesmát. Milujete na něm každou maličkost. A doufáte, že spolu strávíte zbytek života, i když oba víte, že to tak nejspíš nebude. Když vám dělá snídani a vy mu pak uvaříte oběd. Když u sebe přespáváte a nic vám nechybí. Když nevidíte nikoho jiného než jeho. On je ten, na koho jste čekala.

Kéž by bylo všechno jednodušší...

Just wanna be with you.

Přijde mi, že se všechno otočilo o 180 stupňů. Jeden den mi píše hrozně hezky. Fakt hrozně moc. Myslela jsem, že teď už to záleží jenom na mě. Jenže najednou přestal. Zase. Ale proč? Udělala jsem něco špatně? Řekla jsem něco špatně? Sakra, chtěla bych vidět lidem do hlavy. Nechápu, proč mi po té době psal, když už jsem na něho skoro zapomněla. Zas se ozval a teď se zas ztratil. Ze dne na den. Nechápu to. Mrzí mě to. Už se mi o tom i zdá, připadám si úplně hrozně. Když už se vám o někom zdá, tak to snad něco znamená, ne? Ale já nejsem bohužel ta, co bere věci do vlastních rukou a zařizuje si věci podle sebe. Takže on se na to očividně zase vykašlal, tak fajn. Just go with it. Nejhorší ale je, že ať vidím sebehezčího kluka, pořád myslím na něho. A obdivuji sama sebe, že to dokážu tak dobře skrýt. Protože to fakt nikdo neví. A ani nebude. Vyšumí to tak, jako minule. A my spolu nikdy nebudeme. Dejte mi pár dní, týdnů na to, to vstřebat. 

Nerada bývám zklamaná. Proto jsem radši sama. Stanou se věci jako tohle. Nevysvětlitelné bezdůvodné věci, které zbytečně ubližují. Ale já se s tím smířím. Vždycky to tak udělám. Neřeším to, prostě se s tím smířím, protože jinak to nejde. Asi si to nerada přiznávám, ale jsem moc hrdá na to, abych o něho ''bojovala''. Prostě nejsem ten typ. Občas toho lituju, ale nakonec si řeknu, že stejně chci kluka, který mě prostě bude mít rád a nebudu o něho muset bojovat. But maybe this is not so over.

You're a lover of the wild and a joker of the heart, but are you mine?

V noci jsem přemýšlela. Přemýšlela jsem déle jak do tří ráno, tehdy mě přestalo bavit dívat se na hodinky. A tak si říkám - mám tohle za potřebí? Přijde mi, že jsou lidé, kteří prostě nikdy neudělají tu správnou věc. A vy to víte. Ale stejně v nejhlubších koutech vaší duše doufáte, že nakonec udělají to, co mají. To, co je správné. Jak může být někdo tak hodný a zároveň v sobě nosit i pravý opak? Nebaví mě to. Znova.

A všichni mi říkají ať přestanu hubnout. Ještě chvíli to do mě budou solit a já vážně přestanu. Ale nesmím, nedokážu to. Vidím se pořád hrozně moc tlustá. Vždycky to tak bylo. Akorát jsem časem přišla na to, že když veřejně řeknete, že si připadáte tlustá, lidé vás tak začnou brát. Proto raději neříkám nic a svoje pocity si nosím všude s sebou. Hrozně mě dostalo, když mi spolužačka řekla, že nosí velikost kalhot 32. O tomhle se mi bude asi ještě pár týdnů zdát. 32? To jako vážně? Neříkám, že jsem velikost 42, ale do 32 bych se nenarvala ani kdyby na tom měl záviset můj život. Ale moc bych si to přála.

A jinak mě nebaví lidé, o kterých nevím, co si mám myslet. O kterých nevím, jak smýšlí o mě. Protože jeden den se zdá, že mě mají rádi, druhý den bych bez pochyb řekla, že ke mě cítí nenávist. A přitom tihle lidé jsou největší zloději štěstí a nikomu nic nepřejí. Ale když si oni skopnou palec, tak je vina na všech, jen ne na nich. Věčně vydeptaní, nepřející, chladní, sebestřední, falešní. Hodně štěstí v životě.

I killed the prom queen

Potřebuji se vyzpovídat. Dneska je toho na mě na jeden den nějak moc. Byla jsem v kině na Nádherných bytostech (skvělý film, doporučuji) s kamarádem, ale asi to jeden z nás cítil jinak než jako pouhé kamarádství. A jedna malá nápověda - já to nebyla. Bohužel v téhle prekérní situaci jsem už jednou byla a s tím klukem jsem už pak nedokázala promluvit. Už to bylo prostě divný, chápete. Mám v hlavě hrozný zmatek, doufám, že to tentokrát takhle nedopadne. Není ale divný se k sobě chovat, jakože se nic nestalo, když oba moc dobře víme, že to není pravda? Není nepřirozený dělat, jakože jsme na tenhle malý incident zapomněli a jakože tyhle city nikdy neexistovali? Jde to vůbec? Cítím z toho úzkost. Dneska mi to psaní nějak nejde, nenacházím slova na popsání mých zmatených pocitů a vůbec. Nejsem si ani jistá, jestli dělám dobře, když to sem píšu. Vlastně si jsem jistá, nedělám dobře. Ale já to potřebovala někam napsat. Někam, kde si to nebudu číst jen já, měla jsem touhu sdílet svoje pocity s někým, koho neznám a tohle je jediná možná příležitost.

Další věc. Pár měsíců zpátky jsem měla něco s jedním klukem. Tenkrát mě ale poslal k vodě a mě to celkem mrzelo. Oklepala jsem se ale rychle, nebo jsem aspoň dělala, že ano. Ve skutečnosti mě to hryzalo až do dneška. Cítila jsem se s ním vážně dobře, ale abych pravdu řekla, sama nevím, co jsem k němu ve skutečnosti cítila. Pravda ale je, že vždycky když kolem mě prošel, projel mnou pocit štěstí i smutku. Štěstí, že jsem ho viděla a smutku, že si mě ani nevšiml. V pátek jsme byli na menší akci a on tam byl taky. Bavili jsme se a bylo to fajn. Dneska mi napsal, že ho mrzí, co tenkrát udělal, že to pokazil a tak. A já najednou nevím, co k němu teď cítím. Ve skrytu duše jsem vždycky doufala, že se tohle stane. Trvalo mu to o něco déle, než jsem chtěla, ale stalo se to. Jsem z toho všeho ještě zmatenější, ale stejně - jsem šťastná. Doufám, že tentokrát to dopadne dobře. Měla bych si ve svých citech udělat malou údržbu. Každopádně v tento den jsem doufala hrozně dlouho. Vždycky jsem si ho promítala v hlavě a říkala si, že buď ho odpálkuji, aby věděl, jako jsem se cítila já tenkrát, nebo budu stejná jako předtím. Ale on ví, že udělal chybu, vím to. Teď jen zbývá otázka, jestli propadnou naivitě tak, jak se mi to povedlo minule.

I don't know what I want anymore.

First words

Takže, můj první článek na novém blogu. Tohle je můj první blogspot, tak se mnou mějte prosím trpělivost, doufám, že se v tom časem vyznám lépe, než teď. Jinak, jmenuji se Michaela. Nevím, co bych o sobě tak řekla, sami ve článcích poznáte jaká jsem. Jinak je mi 15 let, chodím na gymnázium a bez hudby a filmů bych nemohla žít.

Ale tak přece jenom něco na úvod - jsem netrpělivá, líná, nerada se hýbu, ale věnuji se tanci, lyžování, snowboardu, občas zajdu na spinning. Miluji čtení. Ráda kreslím, ale pouze příležitostně. Také fotím naprosto všechno, tak ve článcích čekejte určitě hodně fotek:) Jinak se snažím být ke všem milá, snažím se být vždy objektivní a nikoho neodsuzovat. Podle mě důležité vycházet se všemi, pokud se to dá.

Tento blog jsem si založila proto, protože na tom starém jsem neměla žádné soukromí (tím myslím, že adresu mého blogu znalo hrozně moc lidí z mého okolí) a to byl jeden z důvodů, proč jsem tam přestala chodit. Bála jsem se o sobě něco napsat, aby to každý nevěděl. Teď vím, že tady můžu psát, co chci a doufám, že tento blog nikdo jen tak neobjeví. Ale pokud se tak stalo, tak co už, jsem otevřená a snad tady nikoho moc nepomluvím.

Nenapadá mě, co ještě dodat, všechno se dozvíte časem. Snad se vám tu bude líbit a nebudete moje články pokládat za úplné blbosti. Snad jsem něco nevynechala. A já vím, že ano, jsem hrozně zapomnětlivá a roztržitá.