There's just something about bad guys

Tak jsem zase sama. Žádný vztah není v dohlednu a já nemůžu říct, jestli mi to vadí, nebo ne. Asi vadí, ale nechci být ta, co pořád fňuká, jak nemá kluka, i když to dělám pořád. Tak jsem nad tím ale přemýšlela a myslím si, že jsou jenom tři typy kluků:

1. good guys
2. bad guys 
3. bad guys who pretend to be good guys 

V češtině to z ní divně, tak si dáme dvojjazyčný článek, ne? Napadla mě i možnost "good guys who pretend to be bad guys", ale takhle se snad nikdo nechová, nebo ano? Pokud ano, tak jsem ještě nikoho takového nepotkala. Hodní kluci jsou prostě hodňoučcí a netají se tím. Nebudu si hrát na chudinku a říkat, jak jsem vždycky měla smůlu na nějakýho děsnýho hajzla, a proto jsem teď bez kluka a už nikdy nikomu nedokážu věřit. Ne, narazila jsem i na hodný kluky, ale nepřijde vám, že na těch zlých prostě něco je? Samozřejmě, že chci hodného kluka, ale časem je to nuda. Nejhorší varianta, na kterou ale můžete narazit, je nejspíš ta třetí. V puse med, v srdci jed. Typický příklad kluka, co se chová, jak kdyby mu na vás hrozně záleželo, přitom to tak ani náhodou není a při první příležitosti si najde holku, které udělá to samé, vy už jste pro něho moc ohraná. Od typicky zlých kluků aspoň víte, co máte čekat. Nechápu, proč pro ně mám takovou slabost. I když někdy se mi z toho, co dělají, dělá vážně špatně a přijde mi, že už přešli únosnou hranici. 

Tak nevím, jaká možnost je nejlepší. Zlého kluka nezměním, s hodným se budu nudit. I když jsou i hodní kluci, se kterými se prostě nenudíte a to je právě ten ideální kluk, princ, na kterého všechny holky čekají. Většinou už ovšem bývá zadaný, protože takového materiálu je na světě opravdu po málu, nebo už bohužel nějakého kluka má. Najít toho správného je prostě jedno velké hledání a děsí mě, že některým se to třeba nikdy nepovede. Já ovšem pořád tak nějak doufám, že si on najde mě, protože já už jsem z toho svého hledání unavená. A pokaždé, když zjistím, že vznikl v mém okolí nějaký nový pár tak smutním, protože v něm nejsem. A protože si už připadám osamělá a nedokážu myslet na nic jiného, než na to, jak jsou všichni zamilovaní a já k tomu nemám ani daleko. 

Už si chci vytvářet ty hezké společné vzpomínky. Chci i ty hádky a usmiřování. Chci všechno, co k tomu patří a budu nejšťastnější, když to dokonalé nebude. 

The only thing I learned that night was that maybe I should have stayed home

Druhý týden školy, učení začíná nabírat dost velké obrátky, a já si to přiznávám hrozně nerada. Na jednu stranu jsem ráda, že mám v životě nějaký řád, pravidla, ale na druhou stranu jsem prostě líná a občas se mi do ničeho nechce. Ale zatím se to učení dá nějak zvládat, i hodiny se dají přežít. Pořád čekám, kdy to bude horší.

Příští pátek začínají taneční a já pořád nic nemám. Dostala jsem se do fáze, kdy věcí tak neprožívám a myslím, že na výběr šatů mám ještě času dost. Ale znervózňuje mě, jak o nich pořád všichni mluví. Není den, kdy bych se o nich s někým nebavila. A každá zmínka o nich mi připomíná, kolik je potřeba toho ještě zařídit. I když tohle rozhodně není teď moje největší starost. Jsem rozhodnutá na sobě pracovat, chci se fakt umět domluvit španělsky a časem si udělat certifikát z angličtiny. U nás se teď budou dělat FCE, ale moje učitelka říká, že bych měla jít rovnou na CAE. Sama teda nevím, jak jít rovnou na CAE, když stěží zvládám ty FCE hodiny teď. No, uvidíme.

Moje největší starost je asi můj vztah s někým novým, do kterého nevím, jestli mám chuť se pouštět. Je fakt, že jsem zoufale potřebovala do svého života někoho nového, ale ne někoho přelétavého, kdo bydli dvě a půl hodiny ode mně. Takovým lidem se snad ani nedá věřit a já v něm tu důvěru proto nemám. A tak si říkám - má cenu navazovat vztah s někým, komu prostě nevěřím? Nevěřím, že pro něho znamenám to, co mi on říká, i když bych možná i chtěla, ale prostě vím, že je to tak. Nevěřím, že se lidé mění, v hloubi duši budou vždycky stejní. Mám v hlavě zmatek a on to neví. Ani já sama teď nevím, jak chci tuhle situaci řešit, nemá to řešení. Vlastně má, hned několik, ale nevím, které je to správné. Buď se s ním rozejdu a budu sama. Budu sama a smutná jako dřív, ale nebudu mít nervy z toho, že mi někdo lže do očí a podvádí mě. Nebo s ním zůstanu a ty nervy budu mít. Třetí naivní možnost, že s ním budu, on mi bude věrný a budeme mít skvělej vztah na dálku asi rovnou vynechám.

Je fakt, že taky nejsem žádný svatoušek, ale když někomu řeknu, že s ním chci být, tak ho aspoň nepodvádím, ne? Ale já si vždycky vyberu největšího, nevím, jak to říct slušněji, děvkaře v okolí. Fakt mám na tohle štěstí. Teď mě napadlo - třeba mi to ulehčí on a rozejde se se mnou sám. Ale já nechci být ta, se kterou se někdo rozejde, tohohle mám už dost.

Proč všichni musejí být děvkaři, zadaní nebo platoničtí?

I see my people's dreams die

První týden školy skoro za námi a já už si pomalu začínám zvykat na život s určitým řádem, vstáváním a učením. Toho učení teda zatím moc není, ale už cítím, že to přichází a snažím se na to nějak psychicky připravit. A novinky?

Dneska jsme se bavili s učitelkou o tom, co bychom chtěli dělat. Ptala se, jestli má někdo zájem o studium mezinárodních vztahu a jelikož jsem byla jediná, co se přihlásila, dala mi adresu na pražský studentský summit, na který se jezdí jednou měsíčně a zlepšila bych si tam rétorické schopnosti, komunikaci v jiných jazycích a spoustu dalšího. Já bych o to měla celkem velký zájem, ale přece jenom je to v Praze a byla bych tam sama...Musím si to nechat projít hlavou, ale chtěla bych tam. Byl by to pro mě velký krok, protože kdyby se mi tyhle simulované konference zalíbily, kdo ví, možná jsem našla svoje budoucí povolání. Pokud se tak daleko dostanu, že ano. Ale jsem rozhodnutá, že chci dělat něco, kde využiji jazyky, protože teď budu chodit ještě na doučování ze španělštiny, což je s angličtinou, francouzštinou a češtinou můj čtvrtý jazyk a kdybych se těmihle jazyky nějak slušně domluvila, myslím, že by to v životopise nebo na pracovním pohovoru neznělo vůbec špatně.

Jinak přichází taneční a hrozně se to řeší. Já osobně nejsem zrovna typ, který by to nějak prožíval, ale docela se těším. Tedy mám dny, kdy tam za nic na světě nechci a taky dny, kdy se na ty hodiny vážně těším. Nejvíc se nemůžu asi dočkat vybírání šatů a těch dvou hlavních večerů, kdy budeme všechny hezky namalované, učesané a oblečené. A možná už i vím, s kým budu tancovat, uvidíme, jestli to vyjde.

Taky mi přijde, ze O. má pořád větší depky. Ale nejvíc mě mrzí a štve zároveň, že s tím nechce nic dělat. Já když jsem na tom byla špatně, taky jsem šla k psycholožce. Nebylo to lehký, ale udělala jsem to. Neřekla bych sice, že by mi to nějak pomohlo, ale ta psycholožka nebyla nic moc, nebyla mi sympatická, byla moc chladná a probrečet hodinu jsem mohla i doma a v podstatě mi řekla věci, který jsem už věděla. Jde ale o to, že jsem měla zájem s tím něco dělat a on se tomu pořád brání, jako by mu to ani nevadilo. Jenže co já s tím mám dělat? Nebudu to řešit, nevím, jak mu pomoct. 

P.S.: Zkusím časem přispívat něčím záživnějším, než vyčepávájícími detaily svého života, ale stejně to tu moc lidí nečte:-). Ale pokud přece jenom někdo ano (doufám, že aspoň J.:D), tak přeji hezký víkend:-)

 

miluju ho:-)

If it's meant to be, it will be

Tak nějak jsem nevěděla o čem psát. Poslední dva dny prázdnin jsem jenom ležela a nic nedělala. Myslela jsem si, že mi návrat do školy pomůže, že budu mít nějaký režim a řád, ale zatím žádné změny nepociťuji. Možná nechuť k návratu učení se nazpaměť pro mě v budoucnu naprosto nevyužitelných věcí. Ale jsem s tím smířená. Jen trochu otrávená. Problém ale je, že pokud jde o nějaké nálady nebo pocity, cítím se poslední dobou taková prázdná, vytížená. Opravdu je mi momentálně téměř všechno naprosto jedno, nic neřeším a o nic se nestarám. Konečně jsem se nejspíš dostala přes to, že to skončilo a taky přes to, že s D. to ani nezačne. Jsem smířená. Jenže problém je, co teď? Nějak nemám o čem přemýšlet, když jsem si tyhle věci ujasnila v hlavě a nikoho dalšího právě teď v srdci nemám. A to podle mě nedopadne dobře. Jak se znám, tak se objeví někdo, kdo bude jenom milý, a já se na něj hrozne upnu a budu se zase trápit. Snad k tomu nedojde. Musím se na něco zaměřit, něčemu se věnovat, vyplnit si volný čas. Teď ale nevím, co by to tak mohlo být, proto cítím jenom to hloupé prázdno. Nechci uvažovat nad minulostí, v mé přítomnosti se nic neděje a o budoucnosti uvažovat nemůžu, protože nevím, co s ní. Jsem jako v kruhu a bojím se, že narazím.

Vždycky, když jsem se cítila špatně, mi pomohlo věnovat se sobě. Tedy cvičit, běhat, jíst zdravě a tak. Zhubla jsem, cítila jsem se sebevědoměji, hřál mě pocit, že jím zdravě a něco se sebou dělám a bylo mi dobře. A tomu všemu jsem i lépe vypadala, protože jsem něco zhubla, že. Jenže já nevím, jestli tohle má cenu. Přišlo mi, že si mě za tohle vždycky všichni dobírali, že si třeba nechci dát pizzu nebo colu. Celou devítku jsem tohle poslouchala a když jsem to vzdala a přibrala jsem všechno zpátky (teď už teda i s úroky), tak mi došlo, že to bylo k ničemu. Musím si rozmyslet, jak z toho ven. Protože mi dělalo dobře, když kila ubývaly a já cítila, jak se mi postava zpevňuje a zároveň jsem viděla ty pohledy ostatních, jakoby...Já ani nevím, možná si to moc beru, ale mně to vážně vadilo. Takže buď se psychicky obrním, nebo se budu muset naučit být se sebou spokojená. A sama teď nedokážu určit, co je složitější.

Ale já jsem pořád optimistka a doufám, že se věci vyvinou k lepšímu. Že třeba někoho potkám, někoho, s kým mi bude hezky a všechno se to samo nějak vyřeší nebo už mě řešení ani nebude zajímat. Nebo že si najdu něco, do čeho budu moct vložit všechen svůj volný čas a ubránit se tak právě takovým myšlenkám. Protože čekat na to, až někoho potkáte, může být docela zdlouhavá záležitost, já ještě k tomu opravdu nejsem typ, co by dělal první kroky. Nikdy. Bohužel. A opravdu věřím, že to časem bude o dost lepší.