The only thing I learned that night was that maybe I should have stayed home

Druhý týden školy, učení začíná nabírat dost velké obrátky, a já si to přiznávám hrozně nerada. Na jednu stranu jsem ráda, že mám v životě nějaký řád, pravidla, ale na druhou stranu jsem prostě líná a občas se mi do ničeho nechce. Ale zatím se to učení dá nějak zvládat, i hodiny se dají přežít. Pořád čekám, kdy to bude horší.

Příští pátek začínají taneční a já pořád nic nemám. Dostala jsem se do fáze, kdy věcí tak neprožívám a myslím, že na výběr šatů mám ještě času dost. Ale znervózňuje mě, jak o nich pořád všichni mluví. Není den, kdy bych se o nich s někým nebavila. A každá zmínka o nich mi připomíná, kolik je potřeba toho ještě zařídit. I když tohle rozhodně není teď moje největší starost. Jsem rozhodnutá na sobě pracovat, chci se fakt umět domluvit španělsky a časem si udělat certifikát z angličtiny. U nás se teď budou dělat FCE, ale moje učitelka říká, že bych měla jít rovnou na CAE. Sama teda nevím, jak jít rovnou na CAE, když stěží zvládám ty FCE hodiny teď. No, uvidíme.

Moje největší starost je asi můj vztah s někým novým, do kterého nevím, jestli mám chuť se pouštět. Je fakt, že jsem zoufale potřebovala do svého života někoho nového, ale ne někoho přelétavého, kdo bydli dvě a půl hodiny ode mně. Takovým lidem se snad ani nedá věřit a já v něm tu důvěru proto nemám. A tak si říkám - má cenu navazovat vztah s někým, komu prostě nevěřím? Nevěřím, že pro něho znamenám to, co mi on říká, i když bych možná i chtěla, ale prostě vím, že je to tak. Nevěřím, že se lidé mění, v hloubi duši budou vždycky stejní. Mám v hlavě zmatek a on to neví. Ani já sama teď nevím, jak chci tuhle situaci řešit, nemá to řešení. Vlastně má, hned několik, ale nevím, které je to správné. Buď se s ním rozejdu a budu sama. Budu sama a smutná jako dřív, ale nebudu mít nervy z toho, že mi někdo lže do očí a podvádí mě. Nebo s ním zůstanu a ty nervy budu mít. Třetí naivní možnost, že s ním budu, on mi bude věrný a budeme mít skvělej vztah na dálku asi rovnou vynechám.

Je fakt, že taky nejsem žádný svatoušek, ale když někomu řeknu, že s ním chci být, tak ho aspoň nepodvádím, ne? Ale já si vždycky vyberu největšího, nevím, jak to říct slušněji, děvkaře v okolí. Fakt mám na tohle štěstí. Teď mě napadlo - třeba mi to ulehčí on a rozejde se se mnou sám. Ale já nechci být ta, se kterou se někdo rozejde, tohohle mám už dost.

Proč všichni musejí být děvkaři, zadaní nebo platoničtí?