Přijde mi, že se všechno otočilo o 180 stupňů. Jeden den mi píše hrozně hezky. Fakt hrozně moc. Myslela jsem, že teď už to záleží jenom na mě. Jenže najednou přestal. Zase. Ale proč? Udělala jsem něco špatně? Řekla jsem něco špatně? Sakra, chtěla bych vidět lidem do hlavy. Nechápu, proč mi po té době psal, když už jsem na něho skoro zapomněla. Zas se ozval a teď se zas ztratil. Ze dne na den. Nechápu to. Mrzí mě to. Už se mi o tom i zdá, připadám si úplně hrozně. Když už se vám o někom zdá, tak to snad něco znamená, ne? Ale já nejsem bohužel ta, co bere věci do vlastních rukou a zařizuje si věci podle sebe. Takže on se na to očividně zase vykašlal, tak fajn. Just go with it. Nejhorší ale je, že ať vidím sebehezčího kluka, pořád myslím na něho. A obdivuji sama sebe, že to dokážu tak dobře skrýt. Protože to fakt nikdo neví. A ani nebude. Vyšumí to tak, jako minule. A my spolu nikdy nebudeme. Dejte mi pár dní, týdnů na to, to vstřebat.
Nerada bývám zklamaná. Proto jsem radši sama. Stanou se věci jako tohle. Nevysvětlitelné bezdůvodné věci, které zbytečně ubližují. Ale já se s tím smířím. Vždycky to tak udělám. Neřeším to, prostě se s tím smířím, protože jinak to nejde. Asi si to nerada přiznávám, ale jsem moc hrdá na to, abych o něho ''bojovala''. Prostě nejsem ten typ. Občas toho lituju, ale nakonec si řeknu, že stejně chci kluka, který mě prostě bude mít rád a nebudu o něho muset bojovat. But maybe this is not so over.
Žádné komentáře:
Okomentovat