feel the fear and do it anyway

Nemůžu spát a tak přemýšlím. Přemýšlím nad životem mým ve srovnání s životy ostatních. Přemýšlím o budoucnosti, o vztazích. Někdo se zamiluje už v takhle útlém věku a věří, že jejich láska bude věčná. Nikdy jsem tohle nechápala a všichni mě odmítali s tím, že to ani chápat nemůžu, protože jsem takhle silnou lásku k nikomu ještě necítila. Ano, asi je to pravda. Ale co když o to nestojím? Samozřejmě, chtěla bych milujícího kluka, který by mi vyjasnil každý den a každá chvíle po jeho boku by byla tou nejlepší možnou volbou strávení mého volného času. Ale vždycky jsem si přála, aby takových kluků bylo víc. První láska nemůže být tou poslední, šťastnou. Ke štěstí se dobýváme a dočkáme se ho po tom, co jsme už byli poučeni ze svých chyb, zklamáni z rozhodnutí ostatních a naše srdce byla zhojena po tom, co byla tolikrát zlomena. Chci, aby tahle doba, mládí, střední škola, kterou jednou budu nazývat minulostí, byla plná zkušeností a věcí, které si později už nebudu moct dovolit zkusit nebo dělat. Nechci se za deset let probudit s myšlenkou, že jsem střední školu strávila pouze učením a snažením se o to, abych vypadala a chovala se jako starší, než ve skutečnosti jsem. K čemu? K čemu se budu chovat jako pětadvacetiletá, když ještě nemám ani řidičák? Co až opravdu pětadvacetiletá budu? Budu se snažit dohnat to, čeho jsem se na střední škole bála nebo k čemu jsem neměla dost odvahy?

A i přes všechno to, co bych chtěla a co vím, stejně dělám pořád ty stejné hloupé chyby. Chybí mi lidé, kteří by mi chybět neměli, snažím se přivést lidi zpátky do mého života, i když vím, že už by měli dávno odejít. I přes všechnu svou hrdost nedokážu skrývat to, co opravdu cítím a jednám impulzivně a až moc spontánně. Většinou to není moc chytrá volba. Také si dokážu dost hloupě vybrat, ke komu zrovna budu chovat hlubší city, než by se mělo, i když tohle se ovlivnit nedá. Stojím si za tím, že by se měl každý chovat na to, kolik mu je, pokud situace nevyžaduje opak. Podle mě ti, kteří se dnes tak nezbytně snaží předčasně dospět, i když v reálu to vůbec tak nezbytné není, budou v nedaleké době litovat. Nebo se jednoho rána probudí a popustí si uzdu tak, že si to nikdo z jeho přátel nedokázal ani představit. Ve mně bude podle mého názoru vždycky kousek dítěte, vždycky budu uvažovat dětinsky a vykazovat určité vlastnosti malého dítěte, které asi mému věku časem už úměrné nebudou. Nechci zabít to dítě v sobě a tvářit se, že náplní mého života jsou věci jako vývoj občanských válek v Africe, místní politika a referát do biologie.

Ale ne jenom zájem o politické dění a hraní na zodpovědného studenta způsobuje, že se někteří sami přesvědčují o tom, jak dospělí jsou. Tyhle dlouhodobé vztahy, o kterých jsem mluvila výše, tomu také napomáhají. Není to tak u všech, ale někteří si myslí, že jím víc jak roční vztah dává zkušenosti, kterých si obyčejní smrtelníci jako my nejsme ani vědomi. Nechápou, že je naše rozhodnutí být svobodní, i když to nám nebrání se zamilovat nebo někomu projevit náklonnost. Musím se přiznat, že i v dobách, kdy jsem byla zadaná, jsem byla duchem vždycky svobodná. Pořád jsem měla potřeby se bavit s přáteli, koketně se usmívat při komplimentech a v duchu hodnotit osoby opačného pohlaví, zvlášť, když byli opravdu hezcí. Možná je to tím, že jsem nepotkala ještě TU lásku. Tu osobu, kvůli které všichni ostatní přestanou existovat. A nebo je to možná také tím, že prostě nejsem ten typ, který se nechá zaslepit jednou osobou a nevidět nic jiného. Jestli je to dobře nebo špatně, to asi ukáže jenom čas.